Alexandr Vondra mi jednou řekl, že v disentu ženy dělaly většinou drobnou práci a muži spíš ta velká hrdinská gesta. A že dnes je to v politice stejné. Ženy jsou skvělé třeba ve funkci starostek, zatímco muži si spíše podávají ruce v salonech nejvyšší politiky. Souhlasíte s ním, že to tak víceméně funguje?

Do jisté míry ano. Tohle já říkám, když se mě někdo ptá, proč je ve vysoké politice málo žen. Jak složité to musí mít mladá žena s malými dětmi, která je z Uherského Hradiště a každý večer nepřijde domů a nestačí své děti pohladit v postýlce a třeba i přečíst pohádku?

Když celý týden nejste doma, je z vás víkendová matka a víkendová manželka. Málokterý vztah to vydrží. A to pozoruju tady ve Sněmovně, kde se rozvádí fest. Muži totiž roli manžela poslankyně obtížně zvládají.

Jestliže zůstanou doma s malými dětmi a žena je přes týden tady v Praze ve Sněmovně, čeká je režim, kdy ráno vzbudí děti, připraví je, oblečou do školy, do školky, mají pro ně aktovku, svačinu. Pak je vyzvednou, odpoledne je rozváží po kroužcích, udělají s nimi domácí úkoly, mají už připravený nákup a udělají večeři, pak je položí do postele, načež zpacifikují vše, co k té domácnosti patří.

A navíc si myslím, že dochází k citovým ztrátám té matky. Já bych to tak tedy cítila. Mně se to říká snadno, protože já jsem šla do vysoké politiky v době, kdy jsem už měla dospělého syna.

Bylo vám kolem padesáti.

Poprvé jsem se stala poslankyní v roce 1998 a to mi bylo 48 let. Strádala bych, kdyby mi přišla zpráva, že dítě má teplotu a není v pořádku, a já bych věděla, že den poté je x důležitých hlasování a nemůžu si dovolit ve Sněmovně nebýt.

Takže byste jako matka malého dítěte do vysoké politiky nešla.

Nešla. Ale jiný případ jsou právě starostky, o čemž mluvil Saša Vondra. Starostky přeci jen žijí v místě, kde i bydlí. Tím nijak nezlehčuji jejich práci. Ta je v mnoha ohledech obtížná jako ta naše. Ale to, že večer jsou doma nebo během odpoledne někdy skončí dřív, přece jen znamená, že děti je doma vidí. A manžel je vidí taky.

Sněmovna z tohoto důvodu spoustu žen odrazuje. Kromě toho, že si řeknou, že je to příliš dravé a příliš konkurenční. Bojí se, že se tam neprosadí. Že se nebudou umět postavit těm někdy docela ostrým debatám.

Víkendový otec a víkendový manžel vám zní biologicky přirozeněji?

Nevím, jestli biologicky. Zdá se mi, že jsou to kulturní zvyklosti. Když se dívám po svém okolí, základní starost o fungování rodiny je vždycky na ženě. Ne že by to byla její povinnost. Já sama za sebe jsem to měla i ráda. Naopak jsem trpěla, když jsem u nějakých akcí nemohla být. Být součástí rodiny, to je pro mě jedna z nejdůležitějších rolí, které mám.

Neukazuje to na nastavení podmínek pro ženy s dětmi? Šlo by udělat ve Sněmovně dětský klub, zařídit chůvy?

Myslím, že to nejde. Placenou chůvu si jistě každá paní poslankyně může pořídit, mít ji tady v Praze. Ale neřeší to to základní. Poslankyně odejde ráno z bytu, aby byla v devět na jednání Sněmovny. Málokdy skončíme před sedmou hodinou večer a obvykle se tu poté ještě něco děje. Ad hoc klub, ad hoc něco…

Tipuju, že taková maminka by byla doma nejdříve kolem půl deváté večer. Chůva by měla dítě od rána, a když se máma vrátí, dítě už stejně spí. S tím se moc nenadělá. A že by byla školka ve Sněmovně? To se mi nezdá vůbec možné.

Proč ne?

Protože děti by tu byly opravdu od rána až do noci. Personál by se u nich musel vystřídat, protože dvanáct hodin denně by je hlídat nemohl.

Celý rozhovor si můžete přečíst na Denikn.cz.