Pod tímto terorem řízeným z Moskvy se záhy podařilo zlomit jakýkoli odpor a zdusit svobodomyslného a demokraticky naladěného ducha v tehdejší společnosti. Stačilo pár měsíců a nepřátelé byli zabiti, mučeni a pozavíráni do kriminálů. Souběžně se znárodňovalo, statisíce lidí byly okradeny o soukromý majetek. Komu se nepodařilo utéct, stal se obětí vlády dělníků a rolníků, která tvrdě prosazovala svou zvrácenou podobu státu pošlapávajícího lidskou individualitu, aktivitu a důstojnost.

 

Zdálo se, že v listopadu 1989 tento čtyři desetiletí trvající zlý sen skončil. Ovšem vývoj v poslední době ukazuje, že riziko ztráty dosavadních individuálních svobod i ohrožení běžného demokratického provozu v naší zemi se zvyšuje. V parlamentu sedí pohrobci Milouše Jakeše se silným nereformovatelným stalinistickým křídlem, kteří se stále nevzdali svých představ o budování socialismu a boje proti všem „imperialistickým“ strukturám v čele s NATO. Stále důrazněji prosazují východní orientaci naší země a obhajují všechny kroky Putinovy administrativy, včetně nezákonné anexe cizího území. Jejich výpady proti našemu členství v NATO není radno podceňovat. Severoatlantická aliance jim leží v žaludku, jde stále o nepřítele číslo jedna. Všemi kroky se snaží naši prozápadní orientaci oslabovat.

 

Pokud jde o vrcholnou politiku, neměli dosud takový vliv, o jaký usilují. Kromě jejich příznivců je málokdo bral vážně a žili si tak po čtvrtstoletí v zákrytu a mimo kritické reflektory médií i společnosti. Vědělo se o nich, ale nikdo si reálné nebezpečí moc nepřipouštěl. Naopak: jejich kroky (výstava úspěchů KLDR , výroky poslankyně Semelové na adresu jimi zavražděné Milady Horákové, podpora „zvacího dopisu“ pro okupanty z roku 1968 ze strany předsedy KSČM…) byly bagatelizovány. I od nejvlivnějších osob naší politiky jsme opakovaně slyšeli, že kritika dnešních komunistů je planým střetem, protože riziko návratu nám nehrozí.

 

Jako už tolikrát v dějinách se ukazuje, že neexistuje nic jako trvalé poučení či odolnost společnosti vůči silám, které podlamují její normální individuální, kulturní či hospodářský vývoj. Vždyť jsme nyní svědky toho, jak jsou relativizovány čtyři desítky let zkušeností s totalitní strukturou. Na rehabilitaci komunistů významně pracuje bývalý komunista Andrej Babiš. Získal si obdiv komunistických voličů, kteří v něm spatřují onoho autoritářského vůdce, za nímž se rádi seřadí. Toto babišovské tažení na levicové voliče vzbudilo paniku u předsedy vlády. Proto vyzývá ke zrušení Bohumínského usnesení a přetahuje se s Andrejem Babišem o to, kdo nabídne komunistům lákavější sousto. O koblihách řeč není, řečí voleb jsou hlasy, vliv a moc. Sobotka s odzbrojujícím cynismem zrušení Bohumínského usnesení obhajuje: „Není to problém, to ostatně řekl i Andrej Babiš v souboji o levicové voliče. Právě o ně teď bojujeme s Ano nejvíc.“

 

Děsivé je, že Bohuslav Sobotka je tak zahleděn do premiérského křesla, že nevidí, do jaké oprátky strká hlavu. S ním v té oprátce uváznou nejprve ostatní sociální demokraté, vnitřní a vnější nepřátelé… nebudu opisovat první dva odstavce tohoto článku.

 

Ostatně přípravnou fázi již máme za sebou. Na živnostníky dopadl bič EET, zatímco jeho tvůrce Andrej Babiš neumí prokázat, kde vzal peníze v začátcích svého podnikání (prý mu půjčili nějací spolužáci ze Švýcarska). Živnostníky, kteří byli první na likvidačním seznamu, si může Sobotkova vláda odškrtnout.

 

Další položkou jsou ti „bohatí“, které premiér hodlá drasticky zdanit. Že vyžene ze země mozky, je mu jedno. Bije se jako lev o to, aby přidal například lékařům, ale mnohem více než jim přidá, jim sebere na daních. „Moderní“ sociální demokracie objevila půvab jánošíkovského principu. „Bohatým brát, chudým dávat.“ Důsledkem bude obrovské poškození vysoce kvalifikovaných lidí, kteří přijdou až o desítky tisíc korun měsíčně, zatímco nízkopříjmové kategorie nic nezískají, protože díky různým slevám neplatí daně z příjmu už dnes. Ovšem budou zdroje na „normalizaci“ poměrů, na rozhazování a plýtvání, na všeumrtvující byrokracii. Komunisté tleskají, je to jejich dávná programová priorita.

 

Tato pomsta úspěšným a brnkání na strunu závisti a nenávisti byla komunistům vždy vlastní. Nemylme se však, že sociální demokracie je jediná, která takto uvažuje. „Určitě bychom tam s nimi být nechtěli. Ale pokud vznikne po volbách nějaká situace, tak budeme vyjednávat se všemi. Proč bychom měli komunisty ignorovat? Jaký je k tomu důvod?“ podivoval se Andrej Babiš už v září loňského roku na dotaz, zda by šlo hnutí ANO s komunisty do vlády.

 

Proto je jeho kritika Bohuslava Sobotky, že dnes s komunisty koketuje, pokrytecká. Ostatně komunisté podporují všechny represivní záměry vlády prosazené ministrem financí směřující k „velkému bratrovi“ a dohlížející na každý krok občanů v této zemi.

 

Babiš jejich představy do jisté míry naplňuje. Ostatně i on by nejraději vládl sám. Parlament považuje, podobně jako V. I. Lenin, za žvanírnu, která jej zdržuje od práce budovat lepší zítřky (především Agrofertu). Návrat komunistů na mocenské výsluní tak není nereálný. Sobotka i Babiš jim umetají cestu a nebudou váhat zatáhnout je do hry.

 

To by ovšem znamenalo, že bude pokračovat oklešťování svobody slova, média budou nadále normalizována. Že bude ještě ve větší míře docházet k rehabilitaci bývalých vysokých komunistických funkcionářů, kteří znovu dostávají nejvyšší státní vyznamenání.

 

Že bude pokračovat doba, kdy se aktivní lidé, nespoléhající na stát, ale na své schopnosti, octnou pod ještě větším tlakem. A kdy se mnozí znovu obávají veřejně projevit svůj názor. To všechno bychom si měli v době komunistického svátku uvědomit a tomuto ponurému vývoji aktivně bránit.