Myslím, že hra už opravdu skončila. Řecko zbankrotovalo a Evropa by neměla tvrdit, že se to nestalo. Měla by Řecku pomoci k tomu, aby se už z eura osamostatnilo, určilo si svoji měnu, nastartovalo svoji ekonomiku vlastními silami, a ne spoléháním na cizí peníze. Mně strašně vadí a urážejí výkřiky vládní Syrizy a premiéra Tsiprase, že věřitelé jsou teroristi a fašisti a že Řekové mají svou hrdost, a proto řekli ne podmínkám věřitelů. Hrdost je moc hezká věc, ale myslím, že hrdý člověk své závazky plní a jeho váha ve společnosti roste právě s tím, jak dodržuje pravidla, která dobrovolně přijal. Řekové si prostě nezodpovědně a hazardně zahrávají s Evropskou unií a myslím, že je na čase jim říci, že už projeli tou křižovatkou, o které mluví, na červenou, nerespektovali ani stopku, a je třeba je z eura vyřadit.

 

 

Myslím, že jsou samozřejmě dvě možnosti: buď se budou do řecké díry sypat další peníze a občané v eurozóně budou čím dál víc pochybovat, jestli má smysl setrvávat nejen v eurozóně, ale v Evropské unii, protože budou vidět, že ti, kteří Evropskou unii řídí, vůbec neposlouchají, co jim občané různými způsoby sdělují. Takže buďto vyhoví Řecku a ta hrůza bude jen pokračovat, ale nevím, jestli se najde blázen, kerý by tam sypal své peníze, to by byl nezodpovědný hazard ze strany státu nebo banky, které by na to peníze použily. Když tohle Evropská unie neutne, sdělí všem zemím v Evropské unii: pravidla neplatí. A vzniká obrovský chaos, který pak podle mne povede k rozpadu Evropské unie.

 

 

Jsem přesvědčena, že to má na Evropu obrovský vliv. Protože Řecko se neocitlo v problémech samo. Ale například Irsko nebo Lotyšsko musely přijmout tak těžké reformy, které byly pro tamější společnosti obrovským břemenem, Lotyši nebo Slováci mají nesrovnatelně nižší životní úroveň než Řekové, a pořád se mají dívat na to, jak Řekové vykládají, že je pod lidskou důstojnost, když mají přijmout reformy, které by jim ale pořád zachovávaly mnohem větší platy a důchody, než jsou v zemích, které jim na tyto platy a důchody půjčují. Má to obrovský vliv na ostatní, je to demoralizující. Je to jako ve sportu nebo jakémkoli jiném oboru lidského chování: buďto pravidla platí, nebo neplatí.

 

Řekové mají například povinnou volební účast, k referendu jich přišlo šedesát procent, čtyřicet procent jich zůstalo na plážích a nikdo tu povinnou účast nevymáhá. Takhle benevolentně přistupují ke svému zákonu už mnoho let a myslí si, že to platí i mezinárodně, že někde něco podepíší a pak to nemusí plnit. Pak jsou tady země, jako je Itálie nebo Španělsko, které si taky nemohou vyskakovat, nejsou na tom moc dobře, kdyby se vydaly stejnou cestou – dluhy a závazky neplatíme – povede to k jednoznačnému rozpadu Evropy. Uvede ji to nejprve v chaos, dojde k obrovské destrukci, poznamená to každou zemi významným způsobem politicky i ekonomicky. Ekonomicky tak, že ekonomika každé země půjde dolů, politicky tak, že Evropa se zradikalizuje na pravém i levém křídle, a to nevěstí nic dobrého. 

 

 

Mám dojem, že tady hraje roli spíš obava Spojených států, že Řecko v té hrůze a těžké depresi všech obyvatel, do níž se propadne tak jako tak, podlehne radikálnímu řešení. Neokomunistická Syriza má blízko k Moskvě, premiér Tsipras tam pořád jezdí a Spojené státy se obávají, že se stane trojským koněm Evropské unie, který bude napomáhat strategii Ruska a rozkládat Evropu. A Rusko si určitě nepřeje, aby Evropská unie byla jednotná a silná, aby mohla čelit například agresivním postupům Ruska, které jsme viděli na Ukrajině. Ale nemyslím, že prezident Obama a jeho administrativa v posledních letech předvedly, že mají nějaké dobré recepty, ať už na vnitřní politiku nebo v zahraničí. Myslím, že v tomto případě prezident Obama neradí Evropě dobře, protože ta solidarita s Řeckem byla prokázána po dobu nejméně pěti let, doplácí na ni mnohem chudší země, a jsem přesvědčena, že pokračování v tomto trendu bude vést jen k obrovské deziluzi. A pak neztratíme pouze Řecko, ale rozpadne se celá Evropská unie. Proto jsem přesvědčena, že Američané nejsou schopni posoudit vážnost situace mezi občany Evropy.

 

 

Myslím, že teď je skutečně Evropa na vážné křižovatce, že nikdo neudělá žádný krok směrem k jejímu posilování, například přijímání dalších států, nebo přijímání nových členů do eurozóny. V tomto ohledu naprosto nechápu postoj prezidenta Miloše Zemana, který ještě před pár týdny vyzýval k urychlenému přijetí eura, když vidíme, jak se euro otřásá v základech. Já si nepřeji, aby tato měna padla, protože kvůli provázanosti ekonomiky by tím naše proexportní politika velmi utrpěla. Ale rozhodně není teď správná chvíle do této měny, o níž nevíme, jak se bude dál vyvíjet, vstupovat. Ani si nemyslím, že teď je čas na úvahu o posilování Evropské unie ve smyslu rozšiřování eurozóny nebo rozšiřování počtu zemí. Ale Evropa by se měla nad sebou velmi zamyslet, aby neztrácela podporu občanů, kteří projektu společné Evropy ve smyslu obchodní spolupráce a otevřených hranic ještě věří. Jestliže Evropská unie bude předvádět takové návrhy, jako dnes předvádí, mám na mysli například povinné kvóty pro migranty nebo zda se pomazánkové máslo smí jmenovat pomazánkové nebo nesmí nebo pseudoproblém kvóty pro ženy, ať už ve firmách či v politice, tak stejně ten projekt nikdo neudrží. Dojde k tomu, když nepochopí, že její problém je jinde, že například občané Evropské unie nyní očekávají, že si Evropská unie skutečně vezme jako prioritu současný problém číslo jedna, což je otázka bezpečnosti a běženců, přebuduje na to svůj rozpočet, dá na to dominantní část peněz, aby co nejvíce eliminovala toto riziko, které všichni vidíme, jestliže nezačne vážně poslouchat země, které říkají, že se nemohou dívat na tu nesmyslnou dotační politiku a na ni napojený obrovský byrokratický aparát. A říkám to s lítostí. EU se nad sebou prostě musí zamyslet, musí ukázat občanům, že si je vědoma, že hospodaří s jejich penězi, že s nimi zachází efektivně a hospodárně, že musí přiškrtit své výdaje, poučit se z řecké krize.  

 

 

Myslím, že ten návrh Evropské komise byla nehoráznost. Vůbec nechápu, jak mohl přes všechny ty jejich stupně projít. Z toho je vidět, že ztrácí citlivost k tomuto tématu, protože vzít suverenitu zemím v takovéto otázce je opravdu pro myšlenku Evropské unie naprosto likvidační. Povinné kvóty pro uprchlíky byly sice odmítnuty, ale ani česká vláda nehraje fér s českými občany. Já jsem sledovala tuto otázku od samého vzniku, v Poslanecké sněmovně jsem prosadila usnesení, které zapovídá vládě přistoupit na povinné kvóty, říká jí, že máme podporovat uprchlické tábory v oblastech, odkud přicházejí, a nepřenášet problémy na naši půdu. Posílit rozpočet, z kterého jdou peníze na humanitární oblast, na zdravotní péči, na péči o děti, a oslovit bohaté země Perského zálivu, například Sýrii, které jsou kulturně, nábožensky i historicky blízké, aby na sebe převzaly nějakou humanitární pomoc pro uprchlíky. To by bylo daleko snadnější. Čili všechno, co bylo možné, jsem v této otázce udělala, ale vláda s námi nehraje fér hru. Když přijel premiér z Bruselu, bil se v prsa a prohlásil, zabili jsme kvóty, kvóty nebudou, jsme vítězi celé té diskuse. Ale pak přišel se stejným počtem uprchlíků, které přijmeme dobrovolně, čímž hraje takovou hru na kvóty-nekvóty. Asi na tom summitu řekli, když to nazveme povinnými kvótami, bude doma cirkus, ale když to nenazveme povinnými kvótami a přijmeme stejný počet plus minus sto, tak budeme mít pokoj.

 

 

Mně by se líbilo, kdyby premiér vystoupil a řekl: chci přijmout tisíc dvě stě běženců, mám pro to dobré důvody, nějaká solidarita je na místě, jsou to lidi, které jsme vygenerovali v zoufalé situaci, jsou pro ně připraveny prostory v České republice. Kdyby řekl, kam je odešlou, co s nimi bude dál, když nevyhoví azylovému řízení, a v případě, že vyhoví, měl by vysvětlit, jak to má fungovat, jaká finanční a personální opatření budou potřeba z české strany přijmout, neboť za tu snahu o integraci musí být někdo placen, musí na to být vyčleněn tým lidí, tlumočníků, těch, kteří se budou starat o děti a vzdělávat je, i dalších, kteří budou mít nějakou sociální kompetenci. Nic takového jsme od něj neslyšeli, naopak ministr vnitra Milan Chovanec žongluje s čísly. Vládní koalice v Poslanecké sněmovně zablokovala před dvěma týdny debatu, v níž jsem přesně tohle chtěla slyšet. Zastavila ji, abychom nemohli k těm konkrétním dotazům dojít. Ministr Chovanec na moji otázku, jak to, že vicepremiér Bělobrádek říká, že přijmeme tisíc běženců, jak k tomu číslu přišli, prohlásil, že neví, kde to pan Bělobrádek vzal, že je to nesmysl a že se v počtu přijatých uprchlíků budeme pohybovat kolem čtyř set. A uběhnou dva týdny a najednou je tu návrh na tisíc dvě stě běženců. Nechci být ten, kdo řekne, že nemáme podat pomocnou ruku, ale přístup vlády je hraní na kočku a myš. Česká společnost neví, co má od vlády čekat a potom se radikalizuje. Protože si říká, když s námi vláda nehraje fér teď, neřekli nám, kolik lidí přijmou, přestože už to měli upečené, neřekli nám, jak o ně bude postaráno, kolik to všechno bude stát, zda to na sebe váže to, že za nimi budou přicházet členové jejich rodin, takže z tisícovky se stane pět šest tisíc, nebo jak to bude v dalších letech, tak my vládě nevěříme, obáváme se nejhoršího. A to je živnou půdou pro extrémisty, kteří tahají šibenice po ulicích a pan předseda vlády se tomu diví. Ale je sám součástí toho problému a tou nekomunikací a hraní si na slepou bábu s českou veřejností za to nese odpovědnost.

 

 

Mám dojem, jako by Evropská unie strkala hlavu do vlastní oprátky, právě proto, že tento problém neřeší. Buď mají informace a neříkají nám je, což je velká chyba, nebo je nemají, a to je také velká chyba. Já jsem četla v Parlamentních listech rozhovor s panem profesorem Bártou, znám se s ním osobně, studuji jeho knihy o kolapsech civilizací a skoro bych tipovala po tom, co jsme spolu vedli za hovory, že on za jeden z těch velkých faktorů, který může navodit – nechci říci kolaps naší civilizace, ale nějakou dramatickou změnu, naprostou nebezpečnou – považuje určitě migrační vlnu. Jako egyptolog ten terén na severu Afriky, Blízkém a Středním východě velmi dobře zná, takže ví, o čem mluví a neříká to do prázdna. A proto se má strategie Evropské unie upnout právě na to, že možná teď je jen zahřívací kolo migračního problému a jaké nástroje použijeme, jestli v horizontu deseti, dvaceti let nastane ta opravdová tsunami, o níž nevíme, jaké stopy po sobě zanechá, co by zbylo z našeho dosavadního života, z naší společnosti. Myslím, že tohle je ta strategická otázka. Jestli už se mají scházet evropské summity, měly by si odpovědět na to, jestli tohle bude příprava na dokonalejší ochranu vnějších hranic nebo jejich uzavření, nebo na systém nějakých vojenských sil, které budou schopny takovému přívalu zabránit, nebo jestli tomu půjdeme naproti nějakou spoluprací, třeba technologickou, s těmi zeměmi, které jsou nejohroženější. Myslím, že v tomhle Evropská unie velmi selhává, ale takovou strategii neslyším ani od české vlády. Premiér nyní jede do Bruselu na mimořádný summit, já bych očekávala, že tam tyto otázky nadnese.