Veřejnost byla vládou opakovaně ujišťována, že zahraniční politika je jednotná a proevropská. Mediální výstupy vlády a prezidenta však hovoří o pravém opaku. Realita je jiná a v poslední době se dokonce vyhrocuje. Proto bychom si měli zde na parlamentní půdě ujasnit, jaká je vlastně zahraniční politika České republiky, a jestli vůbec existuje.

Poslední vývoj rozhodně nelze bagatelizovat. Poprvé po listopadu 1989 dochází k tomu, že jsou zpochybňovány naše tradiční euroatlantické vazby. Česká republika přestává být srozumitelná v takových základních pojmech, jako je sounáležitost s našimi spojenci, a to v době, kdy se mění zahraničně politické postoje Západu a NATO vůči rozpínavé politice Ruska na Ukrajině.

Situace není úplně normální. Předseda vlády Bohuslav Sobotka vzkazuje ze své návštěvy ve Spojených státech amerických prezidentovi České republiky, že musí svoje zahraničně politické kroky konzultovat s vládou. Doslova říká: „Já chci o tom mluvit s prezidentem. Bude o tom mluvit ministr zahraničí s prezidentem, tak abychom ty věci co nejvíce sladili, aby Česká republika se na půdě NATO, na půdě Evropské unie vyjadřovala jednotně a srozumitelně z hlediska jejích postojů a jejího dalšího postupu.“

Tyto výhrady vůči prezidentovi jsou vážné a mají svoje opodstatnění. Jsou reakcí na jeho sporné výroky, které vyvolaly vážné znepokojení u našich západních spojenců a na Ukrajině. Zároveň ovšem Bohuslav Sobotka přiznává, že to nebude tak jednoduché, když dodává: „Nikdy to nemůže být jenom jednostranná záležitost, že se snaží vláda, ministr zahraničí, premiér, ale musí se také snažit prezident republiky, a měl by některé své postoje a výroky konzultovat, komunikovat. Je to ale jeho rozhodnutí. My na přímo zvoleného prezidenta jako vláda žádný přímý vliv nemáme.“

Co je ještě bizarnější, předseda vlády z Ameriky apeluje na prvního náměstka ministra zahraničí Petra Druláka, aby držel vládní politiku. Lubomír Zaorálek ho přitom ve funkci podržel. Jak je možné, že premiér neprosadí odvolání úředníka, který se chová spíše jako stínový ministr, a který proslul svými kontroverzními výroky oprávněně vzbuzujícími pochybnosti, zda se zásadně nemění zahraničně politický kurz České republiky? Nebo je to jen obojetná hra rozpolcené sociální demokracie, která najednou nemá jasno, co má dělat?

V této souvislosti, kdy Česká republika vysílá do zahraničí velmi nepříznivé signály, Hrad veřejnost ujišťuje, že zahraniční politika je naopak pravidelně konzultovaná. Tvrdí, že „prezident stejně jako vláda zastává proevropský kurz zahraniční politiky. Veškeré aktivity pana prezidenta jsou v souladu se zahraniční politikou České republiky a vlády.“

Toto prohlášení může mít dvojí vysvětlení. Buď je pravdivé a situace je ještě vážnější, než se navenek zdá, nebo Hrad ve snaze zahlazovat řadu těžko vysvětlitelných mediálních excesů z poslední doby nemluví pravdu a výrazně si přibarvuje realitu. Obě tyto varianty jsou přitom pro Českou republiku škodlivé a vrhají na ni velmi špatné světlo.

Zahraniční politika České republiky působí nejen nejednotně, ale i nevypočitatelně a alibisticky. Je poznamenána nejen vztahy prezidenta a vlády, ale i vnitřními poměry uvnitř sociální demokracie. To lze doložit na řadě příkladů z poslední doby.

1) Summit NATO ve Walesu

Z počátku září lze připomenout slova prezidenta Miloše Zemana, která zazněla během summitu NATO ve Walesu, zpochybňující názor NATO, že se na území Ukrajiny nacházejí ruští vojáci. Miloš Zeman v rozhovoru pro Pressklub uvedl, že bere vážně prohlášení ministra zahraničí Lavrova, že tam žádní ruští vojáci nejsou. Prohlásil, že bude žádat jasné důkazy o ruské přítomnosti na východě Ukrajiny. Jeho názor byl tehdy konfrontován nejen se švédským premiérem Carlem Bildtem, ale byl v rozporu s vyjádřením vedení NATO, premiéra Bohuslava Sobotky a ministra obrany Martina Stropnického, podle jehož informací na východě Ukrajiny bojuje kolem 5000 ruských vojáků.

Tehdy ještě prezident svůj postoj korigoval a nakonec připustil, že Ukrajina čelí ruské agresi.

2) Konference na ostrově Rhodos

26. září proběhla na ostrově Rhodos konference Dialog civilizací, kterou spoluorganizoval ruský oligarcha a blízký spolupracovník Vladimíra Putina Vladimir Jakunin, zařazený na sankční seznam. Miloš Zeman se jí zúčastnil a mimo jiné uvedl: „Ukrajinský konflikt a občanská válka je něco jako chřipka. Je nutno zrušit sankce, které jsou zbytečné a kontraproduktivní. Mají opačný efekt, než očekávali jejich autoři.“

Byla tato návštěva konzultována s vládou a v souladu s vládní politikou? Považuje také vláda ukrajinský konflikt s tisíci obětí za pouhou chřipku?

3) Rozhovor pro ruskou televizi První kanál

16. listopadu poskytl prezident Miloš Zeman rozhovor ruské televizi První kanál, kde byl představen jako disident a bojovník za lidská práva. Zdůraznil přitom: ,,Podle mne je nejdůležitější pochopit, že na Ukrajině je prostě občanská válka. Nesmíme se zabývat nějakými sny o podpoře, včetně ekonomické podpory Ukrajiny, protože v podmínkách občanské války je ekonomická podpora naprostým nesmyslem.“ Zároveň opět kritizoval protiruské sankce.

Ozbrojený konflikt na Ukrajině byl primárně vyvolán anexí Krymu, kdy došlo k porušení mezinárodního práva, a následným vměšováním Ruska do vnitřní situace na jihovýchodě Ukrajiny. Ukrajinská vláda zároveň hospodářskou pomoc Evropské unie a USA označuje za klíčovou pro ozdravění tamní ekonomiky, i když se s ní musí zacházet uvážlivě. Jak tyto názory ladí s vládní politikou?

O nesouladu české zahraniční politiky svědčí i přístup k protiruským sankcím. Vláda je zpočátku také zpochybňovala, čímž se vyčlenila z většinového názoru západních spojenců. Nakonec se k nim ale připojila a podporuje je. Bohuslav Sobotka na návštěvě Spojených států prohlásil, že Česká republika postupuje v souladu se zbytkem Unie a protiruské sankce se ukázaly být efektivní. To je odlišný pohled, než opakovaně předkládá prezident republiky.

4) Znepokojení ukrajinského ministerstva zahraničí

Za vážný incident v zahraničních vztazích lze považovat předvolání velvyslance Ivana Počucha na ukrajinské ministerstvo zahraničí dne 20. listopadu. Upozornilo na nepřijatelné výroky Miloše Zemana ohledně situace na Ukrajině a ke schůzce uvedlo: ,,Bylo zdůrazněno, že podobná prohlášení neodpovídají duchu tradičně přátelských ukrajinsko-českých vztahů“.

Jak následně vysvětlil ukrajinský ministr zahraničí Pavlo Klimkin, ukrajinskou vládu znepokojují některé nedávné výroky českého prezidenta, které se týkaly například Krymu. Dále řekl, že „Pan Zeman jako český prezident má samozřejmě právo vydávat jakákoli prohlášení, ale pro nás je důležité, aby jeho jednotlivá vystoupení i jejich interpretace byly ve shodě. Aby nevzbuzovaly pochyby o Ukrajině, její suverenitě, kontrole jejích hranic a významu našeho evropského směřování.“

Ministr Lubomír Zaorálek ke schůzce poznamenal: ,,O tom, co bylo mezi panem velvyslancem na Ukrajině a vrchním ředitelem, který si ho pozval na ministerstvo zahraničí, o tom se budu s panem prezidentem a panem premiérem bavit, protože to jsou věci, které nemůžeme brát na lehkou váhu.“

A to byl zřejmě poslední impuls, který vedl premiéra Bohuslava Sobotku k výzvě, aby prezident lépe konzultoval s vládou svoje kroky.

5) Finlandizace Ukrajiny

Tím však disharmonie v zahraniční politice nekončí. Prezident Miloš Zeman při návštěvě Kazachstánu dne 25. listopadu pronesl další závažný výrok, který zjevně nebyl s vládou koordinován, a který se opět týkal Ukrajiny. Řekl, že „pokud jde o Ukrajinu, zastávám neměnný názor, že by mělo dojít k její neutralitě a k její takzvané finlandizaci.“

Je mimochodem opravdu kuriózní, že si prezident a premiér posílají vzkazy ohledně zahraniční politiky ze zahraničních cest. Bohuslav Sobotka na tento návrh reagoval při návštěvě Izraele: „V tomto směru nemohu souhlasit s doporučením pana prezidenta. Finlandizace znamená, že uznáme Ukrajinu jako sféru vlivu Ruska a akceptujeme fakt, že o své budoucnosti se nerozhoduje sama.“

V podobném duchu názor prezidenta odmítli i místopředseda vlády Andrej Babiš a ministr zahraničí Lubomír Zaorálek. Andrej Babiš, který se k zahraniční politice jinak téměř nevyjadřuje, řekl: „Je to samostatný stát, má si o tom rozhodovat sám a ne aby mu to někdo diktoval zvenčí. Já bych to nechal na Ukrajincích. Pokud budu s panem prezidentem, tak ho můžu informovat o názorech velvyslanců a o nějakém dopadu jeho vyjádření. Ale v rámci tohoto má vláda jednotný názor a pan Sobotka to má s ním řešit.“

Opravdu není jasné, jaké pohnutky vedly prezidenta Miloše Zemana navrhovat Ukrajině řešení, které je pro ni těžko přijatelné. Finlandizace Ukrajiny by znamenala novodobý Mnichov a rezignaci na možný budoucí příklon Ukrajiny k NATO a Evropské unii, i když rozhodně nejsou na pořadu dne. Jelikož prezident je hlavou státu s velkou odpovědností právě v zahraniční politice, jde o další projev jeho necitlivosti vůči řešení ukrajinské krize

Závěr

Disharmonie v zahraniční politice je zjevná a hraničí s chaosem. Připouští ji i vláda. Ze zahraničí včetně Ukrajiny se ozývají hlasy, že Miloš Zeman je prodlouženou rukou Ruska v Evropě. Že je využíván ruskou propagandou, aby poukázala na to, že Evropa není ve svém názoru sjednocena. Proto považujeme vyjasnění pozic zahraniční politiky České republiky za mimořádně závažné. Zvláště v době 25. výročí pádu komunismu, se kterým souvisí i zásadní změna naší zahraničně politické orientace.