Spolupráci si představujeme zejména proto, že jsme si jistí tím, jak tu byla představena oblast vzdělávání, tedy něčeho, co na startu člověku určuje: jakou má perspektivu, jaké má šance. Jestli vzdělání dostane kvalitní, bude mít dobrou školu, dobrého pedagoga a získá dobré vzdělání, zlepšuje se jeho pozice v životě. Neumíme ale nijak uměle od vzdělávání oddělit kulturu, protože spolu souvisí. Když mluvíme o kultuře, představujeme si život rodiny, která má nějaké kulturní prostředí, vyznává některé kulturní hodnoty. Stejně tak si představujeme, že škola bude žáky vést ke kulturnímu chování, ke kulturnímu vnímání všech souvislostí. Také pracovní prostředí si vyžaduje své specifické pracovní podmínky, které se též dají nazvat pracovními podmínkami spojenými s kulturou, a mohli bychom takto pokračovat dál.

Co konkrétního si pod tím představujeme: budeme usilovat o to, aby kultura měla větší roli ve vzdělávání. Díky počítačům jsou dnes dostupné všechny programy, které mapují světový historický kulturní vývoj, umělecké sbírky či díla předních vynikajících světových, ale též českých tvůrců. A my jsme přesvědčeni, že přesně představení života a tvorby vynikajících výsledků těchto osobností se může stát inspirací pro děti už od předškolního věku a v průběhu jednotlivých stupňů vzdělávání může na ně též působit jako významný impuls pro jejich individuální řazení hodnot. Proto budeme chtít v této oblasti tvoření speciálních výukových programů, na nichž bude spolupracovat právě ministerstvo školství a ministerstvo kultury. To je jedna z oblastí, které dnes představujeme.

Musím dodat, že při koncipování programu pro oblast kultury jsme samozřejmě vycházeli z toho, co ODS ve vztahu ke kulturnímu dědictví, ve vztahu k celé oblasti kultury, říkala vždycky. Znamená to, že jsme si vědomi toho, že naše kulturní dědictví, památky, ale též duchovní bohatství je nám pouze na chvíli propůjčeno, že máme být dobrým správcem tohoto dědictví a v co nejlepším možném stavu jej předat těm, kteří přijdou po nás. Proto jsme ve svých volebních programech vždy akcentovali péči o kulturní dědictví a budeme usilovat o co nejlepší spolupráci se všemi kulturními institucemi státu a posilovat jejich postavení na naší scéně.

Jsme si vědomi také toho, že bez peněz nejde nic. Státní rozpočet počítá s tím, aby mohly být ty závažné programy a cíle, které máme v oblasti kultury stanoveny, nejenom započaty, protože nestačí mít dobrý nápad a oslnivou myšlenku, ale je také potřeba mít dost síly je realizovat a dovést do zdárného cíle. Proto budeme usilovat o to, o co vždycky – o víceleté financování kultury. Kdybych to měla říct jednoduše, uvedu to, co se právě odehrává, tedy rekonstrukce Národního muzea, které je dnes významnou badatelskou, vědeckou a kulturní institucí České republiky, a je jasné, že když byla tato rekonstrukce započata, musí mít po celou délku zajištěno financování tak, aby mohla být také zdárně dokončena.

Budeme akcentovat také oblast grantové politiky. To znamená, že když zasedají grantové komise a rozhodují o penězích daňových poplatníků, mají tak činit transparentně s vědomím toho, že u každé koruny, která je do této oblasti vložena, má být pochopeno, čemu má posloužit, a občané tak mají mít možnost posoudit, jestli to byla dobře investovaná koruna z jejich vlastních daní.

Vedle těchto tradičních námětů přicházíme též se dvěma dalšími novinkami. První z nich je vyvolána tím, čeho jsme byli svědky v poslední době, kdy si vláda takzvaných odborníků počínala v oblasti kulturních institucí, pokud jde o obsazování řídicích funkcí tak, že z toho vzniklo jenom drama, zmatek a rozvrat, konkrétně v případě Národního divadla. Proto na to chceme reagovat. Myslíme si, že takováto politika je zhoubná, a ODS bude trvat na tom, aby se napříště všechny personální změny děly s ohledem na odbornost a stabilitu konkrétní instituce a musí se také dít s ohledem na dobré mravy.

Poslední téma z této oblasti je také vyvoláno aktuálním děním a nazvali jsme jej „berlusconizací“ naší společnosti. Jsme si vědomi toho, že nás čeká rozhodně ne jednoduchá diskuze o vlivu médií v demokratické společnosti. My jsme na tuto diskuzi připraveni, protože téma médií procházelo naším volebním programem ve všech etapách. V letošním roce získává nové obrysy, které nejsou srovnatelné s tím, co jsme byli schopni popsat v programech předchozích. Dochází totiž – a my jsme tím znepokojeni – ke spojování finančního kapitálu se světem médií. Tento vlivný kapitál propojený se světem médií usiluje v budoucích volbách získat velkou část vlivu na politiku naší země. A protože to můžeme vnímat jako budoucí ohrožení svobody, jako kumulaci obrovského množství moci do jedněch rukou, musíme také přijít s nápadem, co se s tím dá dělat. Víme jen, že jsme na počátku této debaty, ale přemýšleli jsme, které kroky jsou realistické a které je možno učinit.

Vidíme první východisko v posílení pozice veřejnoprávních médií, myslíme tím jak Český rozhlas, tak Českou televizi a také Českou tiskovou kancelář. Konkrétní kroky, které bychom mohli učinit, jsou zhruba tyto: v prvním kroku by mělo dojít ke sloučení Rady Českého rozhlasu a Rady České televize. Chceme-li, aby byla akceschopnost těchto dvou veřejnoprávních médií vyšší, určitě bude zajištěna tím, že tyto dvě rady, které zatím pracují izolovaně, ne příliš propojeně, nezávisle jedna na druhé, propojí své síly a budou směřovat ke společnému cíli, tedy uchránění demokratického, svobodného mediálního a informačního prostoru.

Jak jistě víte, Rada ČT má 15 členů, jedno místo není obsazeno, Rada ČRo má 9 členů, též jedno místo není obsazeno, rada ČTK má členů 7. Nechtěli bychom propojovat Radu ČTK s těmi dvěma ostatními. Představujeme si, že má být silnou speciální radou. A jsme si též vědomi toho, že když jsem mluvila o veřejnoprávnosti, je složité to definovat právě na příkladu ČTK, která je spíše postavena na komerčním principu, protože na rozdíl od Českého rozhlasu a České televize nemá koncesionářské poplatky, ani přísun z žádné kapitoly státního rozpočtu. ČTK se zabýváme v našem programu více než obvykle. Chceme, aby byla vytvořena silná národní agentura, která bude mít také odpovídající pozice reportérů, redaktorů v zahraničí, protože jen tak budeme mít sebevědomou agenturu, která zajistí nezávislý trh s informacemi.

Když jsem mluvila o sloučení Rady ČT a Rady ČRo, musíme přistoupit jinak také k jejich konstituování. Nemyslím tím teď samotnou volbu, ale odbornou zdatnost jejich členů, tedy klást důraz na to, aby v těchto radách zasedali lidé, kteří se v těchto radách dlouhodobě profilují a mohou být skutečně akceschopnými osobami. Třetím krokem je důraz na vzdělávání pracovníků veřejnoprávních médií uvnitř těchto médií, protože kariérní postup a jejich celoživotní vzdělávání je podmínkou, aby poskytovali co možná nejdokonalejší služby právě koncesionářům, kteří si je platí.

Toto jsou tedy čtyři kroky: sloučení rad, posílení odbornosti členů, důraz na vzdělávání pracovníků veřejnoprávních médií a změna zákona o ČTK tak, aby z ní mohla vzniknout silná národní agentura. Tyto čtyři kroky vidíme jako první fázi, která má zabránit tomu, co nazýváme „berlusconizací“ české společnosti. Ještě k tomu dodám něco, co cítíme jako nedodělaný úkol, byť to není tak závratná věc, kterou budou jiné strany prezentovat, ale myslím, že na ni dosud nikdo nemyslel, a proto se k ní hlásí Občanská demokratická strana. Je to dokončení digitalizace archivu ČTK. Víme, že disponuje úžasnými materiály z historie, zejména v archivu fotografií, a tato digitalizace byla zejména pro nedostatek peněz zastavena. Víme, že by stačilo přibližně 40 miliónů korun na to, aby byla dokončena. To bude tedy jednou z našich důležitých programových priorit a budeme také chtít, aby tento digitalizovaný archiv mohl lépe spolupracovat s Národním archivem.

Toto jsou tedy věci, které jsme chtěli představit v oblasti kultury. Snad ještě dodám to, co jsme vždycky v našich programech psali. Kultura není nějaký lék, který vám lékař v přesných dávkách naordinuje a vy, jste-li tím zodpovědným pacientem, ho také budete užívat. Je to systém, který do sebe opravdu dostáváme působením rodiny, vzdělávacích institucí, ale také k tomu musíme přidat něco ze sebe. Je rozhodnutím každého z nás, do jaké míry se kultura jeho života týká, jak moc ji pro své rozhodování, pro své životní postoje potřebuje, ale v tomto individuálním pojetí cítíme také roli státu a k tomu se hlásíme ve svém programu.