Vážené dámy, vážení pánové, vzácní hosté,

již tradičně se v den státního svátku naší země scházíme v budově Národního muzea. V jeho archivu je uložen originál prvního zákona Československa, který začíná slovy: „Samostatný stát československý vstoupil v život.“ Autorem textu je  doktor Alois Rašín.  Dokument byl přijat navečer 28. října 1918.

 V prostorách Poslanecké sněmovny je vystavena jeho kopie. Každý den,  již 14 let kolem tohoto textu chodím. Dva z bloku vytržené listy formátu A5, černý inkoust, energické písmo.

Než dojdeme dlouhou chodbou k tomuto až dojemně prostému dokumentu, míjíme  jiné, také nadmíru zajímavé a důležité.  Například Zlatou bulu sicilskou, zakládající listinu univerzity Karlovy, dokumenty před a pobělohorské, kopie z archivů Rakousko-Uherska.Rašínovým textem vstupujeme do období po první světové válce.

Vypadá to na nadějný začátek.  Avšak další dokumenty ukazují, v co se velké naděje po dvou dekádách proměnily. Můžeme si prohlédnout  podpisy Hitlera, Daladiera, Chamberlaina a Mussoliniho pod Mnichovskou dohodou. Střídají ji dokumenty z období druhého totalitního režimu – komunistického, jemuž byla naše země vystavena. Galerii nejvýznamnějších dokumentů naší historie uzavírá Ústava České republiky, jejíž dny se odpočítávají od prvního ledna roku 1993.

Mluvit o vzniku samostatného Československa znamená vyrovnat se s otázkou, jak důležitým datem pro nás rok 1918 je. Jak silně zaměstnávají naši  mysl  úvahy o jeho významu,  zda si dílo tehdejší společnosti pouze neidealizujeme jako nějaký hezký, mírně zašlý obrázek v secesním rámu. Zda nás skutečně v dnešních postojích a rozhodnutích inspiruje  obrovské úsilí tehdejší společnosti, které bylo korunováno všestranným rozkvětem společenským, vědeckým, kulturním i hospodářským.

Tento vzestup země nepřišel sám od sebe , nebyl samozřejmým. Čerpal energii z nových příležitostí , které vznikly s novým uspořádáním v Evropě po první světové válce. Mohl se opírat o tradice obrozenecké, které v polovině devatenáctého století přinesly bohatý spolkový život. Byla zde vysoká úroveň řemesel a průmyslu, rozvinuté mecenášství.

Avšak v politické rovině to bylo období nesmírně obtížné.V roce 1923 byl zavražděn doktor Alois Rašín.  11 let po vzniku republiky vypukla světová hospodářská krize,  prudce rostla nezaměstnanost, široké vládní koalice přijímaly bolavá protikrizová opatření, propukaly stávky, na Slovensku prosazoval Hlinka autonomii, mezi sudetskými Němci sílil bojovný nacionalismus.  V roce 1934, před prezidentskými  volbami  vystoupila KSČ ostře proti T. G.  Masarykovi. Jejich heslem  bylo „Ne Masaryk, ale Lenin.“ Volbu znevážili  tak, že před trestním stíháním musel Gottwald a další tři komunističtí předáci uprchnout do Moskvy. Tam se dle Gottwalda učili , jak zakroutit demokracii krkem a jakmile k tomu dostali příležitost, udělali to.

Tak vypadalo politické dění unikátních dvaceti let první republiky. Našich dvacet tři let od pádu komunismu v roce 1989 je v mnohém podobných.

Otázka slovenská:  Došlo k rozdělení naší země, Češi i Slováci žijí v samotných státech. Panují mezi námi vynikající vztahy a to  je   pozitivní výsledek pro mnohé z nás bolavého dělení země.

Krize hospodářská: Evropa, ale nejenom ona,  se s ní již několik let potýká. České republice se nevyhnula, ale místo malomyslnosti je dobré vidět realitu. Mezi 27 zeměmi Evropské unie patříme do první třetiny s nejnižším státním dluhem i mírou nezaměstnanosti.   

Nebezpečné extremistické politické síly: Oproti první republice, kterou rozvracel nástup nacionalismu,máme tu výhodu, že vlivné intelektuální, politické i mediální   vrstvy se účinně staví proti těmto silám. Společnost je odolná vůči   jejich nesmyslnému,  primitivnímu populismu.

Prezidentská volba: Také my jsme v období prezidentské kampaně a můžeme očekávat, že první přímá volba hlavy státu nebude probíhat tak kulturně, jak bychom si přáli.

Tolik podobnosti.

Před chvílí složili noví příslušníci naší armády slavnostní přísahu na Hradčanském náměstí. Jejich „sloužíme vlasti, tak přísaháme“, mi připomnělo armádního  generála Tomáše Sedláčka, s nímž jsme se nedávno rozloučili. Narodil se v roce 1918, stejně jako Československo. Za svou vlast bojoval s fašisty. Za věrnost přísaze, kterou dal svobodnému a demokratickému Československu by mučen a vězněn dlouhé roky komunisty. Státní svátek prožíval vždy naplno.Byl slepý, nemohl své projevy číst, měl skvělou paměť. Mluvil krásnou spisovnou Češtinou. Celý život, mnohem těžší, než si umíme představit, se řídil heslem:“vydržet“. Jeho životní postoje by měly být nejenom inspirací pro nové vojáky, ale pro nás všechny, kteří chápeme, že naším úkolem je sloužit své vlasti.

Děkuji vám všem za laskavou pozornost.