Paní předsedkyně, vy se bojíte riskovat? 

To v žádném případě nesouviselo s mou odvahou nebo neodvahou riskovat. Kdo si vzpomene na mou politickou kariéru, tak vidí, že uvnitř ODS jsem riskovala několikrát a šla do zdánlivě prohraných bojů. Například na posledním kongresu při volbě prvního místopředsedy.

Tak proč jste tedy dala přednost jistému křeslu šéfky Sněmovny, které byste kvůli kampani musela opustit?

Kdo vidí dnešní situaci ve Sněmovně, ten ví, že mohou být každou chvíli předčasné volby. Čili žádnou jistotu tady nemám, nemá ji žádný poslanec. Na rozdíl od senátorů nebo evropských poslanců.

Přesto pořád nerozumíme, proč jste to vzdala…

Bylo to strašně těžké rozhodování, které mělo několik fází a několik rovin. Osobní, rodinnou, pracovní. A musím říct, že bylo i několik fází, s nimiž jsem vůbec nepočítala. Tou poslední byly dva poslední týdny. A předtím, když se objevily všechny ty protivládní výzvy a úvahy o tom, že je třeba nahradit demokratické strany něčím novým. Chci současný systém hájit a dál se identifikovat se svou stranou, nikoliv vykročit prezidentskou kandidaturou tak trochu mimo.

Proč jste tak dlouho váhala?

Ano, váhání bylo dlouhé. Poslední fáze, která to urychlila, bylo uplynulých čtrnáct dní a pak pátek. Rozsudek nad Vítem Bártou a Jaroslavem Škárkou. To jsem si přesně uvědomila, že to je další rozbuška, která bude radikalizovat postoje občanů. Pro mě jako předsedkyni Sněmovny je těžko představitelné, že tady budou sedět dva – byť nepravomocně – odsouzení poslanci za korupci. A jeden z nich možná jednou půjde do vězení, ale zůstane mu poslanecký mandát. A my mu budeme dál platit plat, kancelář, asistenta a možná ještě eskortu, aby mohl na schůze. Šílená představa.

Odsouzení Víta Bárty bylo pověstnou poslední kapkou?

Když to v pátek padlo, tak jsme s manželem doma celý víkend dokola obraceli všechny argumenty pro a proti. I pro vládní koalici to bylo tíživé, když se Vít Bárta rozhodl nevzdat poslaneckého mandátu. Byl to přelomový okamžik. Na jednu stranu úleva, že soud rozhodl ve smyslu, že nikdo není nezranitelný. Ale na druhou stranu oba zůstávají v politice.

Takže kdyby se Vít Bárta vzdal mandátu, do boje o Hrad byste šla?

Nechci to vázat jen na něj, to bych sama sobě ublížila. Byl to celkový posun ve věcech, který utvrdil mé přesvědčení, že moje místo je teď tady.

Jak ovlivnila rozhodnutí vaše rodina?

Každý, kdo uvažuje o této funkci, se musí doma poradit s rodinou. Jestli je ochotna do toho jít. Manžel mě podporoval ve všech mých krocích po roce 1990. A přestože to nebylo jednoduché, tak to moc neřešil a podporoval mě. Teď jsme oba cítili, že prezidentská volba je jiný typ rozhodování. Já měla spíše obavu z mediálního zájmu o vnoučata, aby z nich nevyrostla nějaká zlatá mládež, ale normální školáci. Paradoxně rozhodnutí nekandidovat zasáhlo mého syna. Já mu to sice říkala o víkendu, ale on mi nevěřil. Když jsem mu to volala v pondělí, byl velmi smutný, zatímco manžel cítil úlevu.

Proč jste syna zklamala?

Nevím, včera jsem ho chlácholila. Domnívám se, že asi stejně jako rodiče chtějí vidět úspěšné děti, tak i děti přejí rodičům dosahování mimořádných pozic nebo úspěchů. Rozhodně to nebylo synovi líto proto, že by snad byl snob a chtěl být z prezidentské rodiny.

Občanští demokraté vám vyčítají, že tímto krokem strana přišla o šanci mít prezidenta.

Slyším to od nich. Vím, že mé vysvětlení zní kostrbatě, ale já jsem si vyhodnotila, že mé místo je spíš tady. Jako první jsem informovala premiéra a lídra ODS Petra Nečase. Ještě mi říkal, abych si to rozmyslela. Ale já už byla rozhodnuta.

Dostala jste hodně vyčítavých SMS a e-mailů do kolegů?

Od stranických kolegů jich tolik není, mám spíše reakce od přátel. Podporují mne dál, zaskočilo je to a prý nevědí, koho mají volit.

Co vám píší a co jim radíte?

Řeknu vám něco hodně osobního. Musím teď urgentně řešit rodinnou reakci. Pojedu do Vlašimi za tetou, která měla už dvě vážné mozkové příhody. A dnes ráno zoufale volala, co jsem to zase provedla. Začala jsem jí psát třístránkový dopis, kde jí vysvětluji, ať se uklidní a neriskuje zdraví. Před chvílí jsem se rozhodla, že než jí dopis dojde poštou, raději se seberu a pojedu za ní sama. To mi připadá jako jedna z důležitých věcí, které teď musím řešit. Možná je to příliš osobní a do politického světa to nepatří.

U těchto velkých rozhodnutí obvykle přicházejí dvě „o“. Buď je člověk opláče, nebo si oddechne. Která emoce převažovala u vás?

Správné rozhodnutí poznáte, až když je uděláte a nemůžete je vzít zpět. Emoce a vnitřní hlas pak člověku napovědí, zda udělal dobře, nebo ne. Můj hlas říká, že jsem udělala dobře. Byla to úleva.

Některé straníky jste dost naštvala. Přemysl Sobotka řekl, že to byl malinko podraz na ODS.

Podrazy na ODS nedělám. Věřím, že jsem i někoho naštvala, ale víc je těch, které jsem zaskočila. Člověk prostě někdy udělá rozhodnutí, které považuje za nejlepší, a také musí za tato rozhodnutí zaplatit. Jsem připravena za to zaplatit tím, že mi chvíli nebudou rozumět. Ale jsem přesvědčena, že jsem udělala dobře. Možná je to další nepochopení toho, co to ta Němcová dělá. Když jsem se stala první místopředsedkyní ODS, všichni si mysleli, že určitě půjdu do vlády. Nikdo mi tehdy nevěřil, že to není mou ambicí. Nechápali, co na tom parlamentu mám.

Neodrazovaly vás preference ukazující, že lidé nechtějí prezidenta ve stranickém tričku?

Věřte nebo ne, na preference jsem se nedívala. Nevěřím agenturám, které produkují jeden průzkum za druhým. Nevěřím tomu, když v sérii průzkumů mám jako politička čtyřicetiprocentní podporu, ale pak vyjde, že pro prezidentskou kampaň mám dvě procenta. To si musím myslet, že si s tím někdo hraje, a mě nebaví rozkrývat, čí hry to jsou. Preference v mém rozhodování nehrály vůbec žádnou roli, pokud se mne ptáte na to, zda jsem uviděla mizerné procento a utekla z boje.

(Autor: Václav Dolejší)