Čím to je, že se ODS neustále musí ujišťovat o tom, jak je jednotná a také sebevědomá strana?

Myslím, že tohle je tón stranických sjezdů všech stran. Je to přesně ta platforma, kde se sejde reprezentace celé republiky a kde v průběhu od jednoho kongresu do druhého se vždycky objeví nějaký nesoulad, vždy je někdo názorově jinde a přijíždíme proto, abychom si řekli – ano, v určitých věcech se lišíme, ale v tom hlavním jsme jednotní. Je to i trošku psychologický moment, protože pokud si to strana řekne, tak se podle toho také musí chovat.

Podle vás je to tedy čistě motivační záležitost, nikoli výraz existujících vnitřních rozporů?

Je to určitě motivační moment a zrovna tento kongres byl dobrým příkladem toho, že neexistuje spor, kvůli kterému bychom se museli tak silně navzájem ujišťovat. Byly doby, kdy takové spory existovaly, kdy jsme byli rozdělení a nevěděli si s takovou situací moc rady. Volání po jednotě se také ozývalo, ale každý z nás si řekl, do jaké míry mu je či není schopen vyhovět. Teď bych řekla, že to má spíš motivační stránku. Jsme před příštím rokem, který považujeme volebně za super důležitý.

Když už mluvíte o příštím roce, kdy se budou konat krajské a senátní volby, má ODS vůbec představu a hlavně šanci, že se vrátí do vedení krajů v době, kdy se začnou naplno projevovat – podle průzkumů veřejného mínění – poměrně nepopulární reformy?

Pravda je, že tento kongres se koná rok před volbami a že volby, ty krajské, jsou vždycky soupeřením mezi stranami, které jsou ve vládní koalici a těmi, jež jsou v opozici. Vůbec nemají charakter lokální. Neřeší se nebezpečná skládka na Vysočině nebo nějaký problém na severu Čech. Řeší se, jestli je vláda dobrá a jestli opozice zmobilizuje dost sil proti ní. Tak to určitě bude i v příštích krajských volbách. Nemáme v rukou žádný kraj kromě Prahy. Neumím tipovat, protože za rok se stane ještě hodně věcí. Ale myslím, že máme šanci v některých místech tu dosavadní oranžovou blokádu prorazit.

Máte už představu, jak budete reformy vysvětlovat, když koaliční vládě se to zatím příliš nedaří?

Nemá smysl, aby se v koalici vymlouval jeden na druhého, kdo lépe nebo hůře vysvětluje. Jsme na jedné lodi, a říkala jsem to i ve svém projevu, úspěch i neúspěch bude společný. Vysvětlování bude extrémně důležité, ale zase jako realista vím, kolik času na nějaké velké vysvětlovací setkání v kampani existuje. Volební kampaň, to už je jiný žánr, má omezenou dobu, kdy udržíte pozornost lidí. Stojíte na náměstí, je chladno, nemůžete se pustit do vysvětlování detailů zdravotnické či jiné reformy. Můžete udělat setkání s těmi, které to zajímá. Takové, aby na něj odborněji orientovaná veřejnost mohla přijít. A to nás bezpochyby čeká. Máme-li prorazit tu bariéru, o které jsem mluvila, máme-li proniknout do krajů, tak součástí bude získat na svou stranu ty, kteří rozumějí reformním procesům, ať už ve finanční, zdravotní či sociální sféře, a budou ochotni říct ano, má to hlavu a patu. Vysvětlili jste nám to tak, že to budeme akceptovat.

Na kongresu také zaznělo, že slušnost není slabost. Lze ještě na této tezi stavět, když vezmete v potaz, jak politika vypadá a co se v ní děje?

Myslím, že ano. A vidím rozdíl mezi průběhem kongresu ODS, ten by si přál slyšet nějaká silná stanoviska, silné výrazy, dramatickou motivaci, a tím, co mi píšou lidé. Jsou zničení úrovní, a nejenom politické kultury, ale obecně společenské kultury. Tím, jak se k sobě lidé chovají. Lidé mohou být chudší, mohou mít zdravotní problém, mohou přijít o práci, ale myslím, že zrovna tak je deptá fakt, že se s nimi zachází nepatřičně. Že slušnost se nestala základním prostředkem dorozumívání mezi lidmi. A já budu třeba poslední, kdo bude bránit, že slušnost smysl má, že argument slušnost není slabost, má váhu, a že bez toho se nepohneme. Můžeme stokrát vymyslet ekonomickou reformu, ale jestli se k sobě nezačneme chovat jako lidé, tak společnost brzy nebude soudržná.

A nezačíná to u politiků, jejich chování – jak si ho vysvětlujete?

Přemýšlím nad tím a jednoznačné vysvětlení nemám. Vidím, že slušnosti ubývá, ale zase se bráním zkreslení. Například obrázek Poslanecké sněmovny, jak mi píšou lidé, je truchlivý. Nedá se na to dívat. Ale je to proto, že rychlost našeho života vede k tomu, že televizní noviny večer co večer mají půl minuty, aby řekly, co se dělo ve sněmovně. V té půl minutě ukážou dva největší výtečníky, kteří buď předvedli nějaká gesta, nebo vyřkli nějaká provokativní označení. A z toho plyne obrázek celé sněmovny. Přitom mohu garantovat, že je tam velká většina normálních, korektních, slušných lidí, a to průřezem všech stran. Je to jako ve škole. Když byl ve třídě jeden výtečník, tak na srazu po letech všichni vědí, jak se jmenuje. Bylo tam i deset vzorných holčiček a deset vzorných chlapečků, o těch ale všichni přemýšlejí, jak se vlastně jmenovali.

V Poslanecké sněmovně se ovšem čelně sráží vládní koalice s opozicí. Jenže nepěkné poměry panují i mezi politiky z koaličních stran. Běžným způsobem začíná být podávání trestních oznámení, přehrabování se v intimnostech osobního života…

Tohle mě opravdu šokuje. Nepočítala jsem s tím, že se něco takového může dít například v koalici. Jedno částečné vysvětlení může být, že jde o soupeření. Jestli TOP 09 bude silnější než ODS a jestli strhne na svou stranu pravicové voliče, o které se tyto dvě strany samozřejmě dělí. Ale není to dostatečné vysvětlení a nemyslím si, že pro naše, pravicové voliče je to metoda, jak je oslovit. Je to metoda, jak je odradit. Proč to ti aktéři dělají, jestli je to zkrat, pro to fakt nemám vysvětlení.

Nebylo by přece jenom lepší občas praštit do stolu a říci dost?

Ale určitě. I od těch, kteří propagují slušnost. Když začnu u sebe, tak určitě nejsem ten, kdo je jen otevřená náruč, bezmezná tolerance a všechno chápající tvor. Snažím se být maximálně vstřícná a dodržovat pravidla slušnosti. Ale když je ten druhý překročí, tak už s ním dál moc nepočítám. Dám si od něj distanc. A myslím, že premiér je na tom podobně. Pořád se vykládalo, jak je slabý. Najednou, když do toho stolu takzvaně bouchl, si ho začali všímat. Ze dne na den titulky říkají – premiér posílil. Přitom on takový byl vždycky. Nevím, jestli zbytek světa čeká na to bouchnutí do stolu, aby nás bral vážně.

A neměl by to Petr Nečas dělat častěji – jako premiér i předseda strany?

On přece takový je. Je korektní, slušný, tolerantní a myslím, že kredit slušnosti ve vládě drží on.

Ale já jsem měla na mysli ono bouchnutí do stolu.

Ano, možná takový pohyb v ODS je, chce vidět silného lídra a nemyslí si, že silou samou o sobě je sebedůvěra, že konám správně a tudíž bouchání do stolu nepotřebuji. Možná někdo taková teatrální gesta opravdu potřebuje vidět.

Nakolik velké obavy uvnitř ODS panují z toho, že TOP 09 usiluje stát se hegemonem na pravici?

Ano, mluvíme o tom, pár vystoupení se toho dotklo. Ale myslím, že se tím v ODS nikdo vážně neužírá. Nepřepočítává neustále průzkumy veřejného mínění. Budoucí půl rok či rok nám nejspíš ukáže, že jsme mohli být rádi za problémy, které máme dnes. A přejdou nás lidově řečeno roupy.

Očekáváte, že horší je teprve před vámi?

Vezmu-li jako mezník parlamentní volby v roce 2010, tak 15 měsíců, které máme za sebou, byla – přes všechny hádky v koalici, přes složitost hledání programu a složitost změn ve vládě, přes nervozitu v ODS – jednodušší etapa, než ta která je před námi. Zejména kvůli tomu, co se děje v zemích kolem nás. Jak vypadá ekonomická stabilita eurozóny. Jakmile se otřese ekonomická stabilita státu, otřese se i politika.

(Autor: Jana Havligerová)