V tomto sdělení se ve zkratce zrcadlí příčina a hloubka dnešních problémů Řecka. Zákonem si sami stanovili povinnost volit, ale její plnění nikdo nevymáhá, neplnění se nepostihuje. Tento vnitrostátní postoj k zákonu se přenesl i do mezinárodních závazků Řecka. Právní akty, které stvrdilo svým podpisem, nemá v úmyslu dodržovat, a velmi se diví, že to po něm někdo požaduje. Namísto očekávaných 80-90 procent voličů se k urnám neobtěžovaly ani dvě třetiny. Přestože jde o přežití země, téměř 40 procent voličů raději zůstalo na plážích.

 

Někteří z nich, možná, nechtěli asistovat vládní taškařici, a hlasovat o návrhu, který již nebyl na stole. Z těch, kteří přišli, rozhodla mírná většina pro neplacení dluhů. Tak výsledky referenda chápe naprostá většina lidí se zdravým rozumem. Řecký premiér Tsipras však pokračuje v hochštaplerském stylu a vyděračsky upřesňuje, co nám vlastně Řekové v referendu vzkázali: „EU bud‘ bude demokratická nebo bude čelit velkým potížím s přežitím za těžkých okolností.“

 

 

Demokracií se často ohánějí i naši komunisté. Ti se ostatně za chrabrou Syrizu postavili. Ale je to stále stejná písnička: Obracet pravdu v lež, manipulovat, krást slovům původní význam. Premiér Tsipras mluví o řecké hrdosti, s níž odmítli dostát svým závazkům, platit dluhy. Hrdý a čestný člověk půjčku nepřijímá snadno. Hledí, aby ji včas a řádně splatil. Tím jeho vážnost roste. Neroste tím, že mu „hrdost“ dovolí peníze brát, ale nedovolí mu je vracet. Člověk, rodina, stát, princip je stejný. Ohánět se hrdostí za situace, kdy dlužím, kam se podívám, a místo hledání řešení označuji své věřitele za fašisty a teroristy, to už chce hodně silný žaludek.

 

 

Když Alexis Tsipras v Evropském parlamentu mluvil o tom, že Evropa je na zásadní křižovatce, měl pravdu. Jeho vláda na tuto křižovatku přijela jako zpovykaný puberťák v ukradeném autě, červené světlo ani značka stop ji nezastavili. Nesmiřitelným odporem k návrhům věřitelů přivedli komunisté ze Syrizy svou zemi k bankrotu a čekají, že je zbytek Evropy zachrání. Jsou jedinou evropskou zemí, která nesplatila včas půjčku Mezinárodnímu měnovému fondu. „Velkorysou nabídku věřitelů“, o které před referendem mluvila kancléřka Merkelová, považuje řecká vláda za „vydírání a ultimáta“.

 

Nedůstojně mávají celou eurozónou, a ta se musí rozhodnout. Buď z křižovatky vyjede jako formace, v níž platí principy a pravidla, které vlády členských zemí spolupodepsaly, nebo tato pravidla neplatí a dodržovat se nemusí. Pokud pravidla neplatí, je otevřena cesta k totálnímu rozvratu a chaosu.

 

Jistě je třeba vést debatu o tom, zda neměli partneři v eurozóně postupovat vůči Řecku jinak, zda by tím neušetřili stovky miliard eur, které se zdají být nenávratně ztraceny. Za svá pochybení však také zaplatí, a snad to přiměje evropské autority k zásadovějšímu přístupu k vymáhání pravidel, dokud je čas. Pokud z takové krize poučen nikdo nevzejde, není EU pomoci.

 

 

Jako z jiné planety znějí v této souvislosti úvahy o rychlém přijetí eura, které prosazuje prezident Miloš Zeman. Pokud eurozóna nevyřeší věrohodně problém Řecka, nadále je bude držet napojené na přístrojích evropských penězovodů, a zároveň bude naplňovat program neokomunistické Syrizy, je tato úvaha zcela bezpředmětná. Na finanční transfery mezi státy eurozóny vždy více doplatí menší země, jako je například Slovensko nebo Lotyšsko. V takovém případě je nezbytné otázku přijetí eura v ČR, jakkoli si nikdo rozumný nemůže kvůli obchodní provázanosti přát jeho krach, odložit na neurčito.

 

Česká vláda by se měla poučit a přepracovat návrh státního rozpočtu na rok 2016. V době růstu je avizovaný schodek na příští rok ve výši 70 miliard korun nesmyslně vysoký. Pokud bude koalice kalkulovat s vyšším hospodářským růstem, než se předpokládalo, měl by se projevit snížením tohoto schodku, nikoli dalším populistickým zvyšováním výdajů. Ministři by měli stáhnout návrhy na navýšení vládních výdajů o dalších 55 miliard korun.

 

Vláda musí přestat házet klacky pod nohy živnostníkům a snižovat byrokratickou zátěž. Zatím se však děje pravý opak a nezdá se, že by osud Řecka vyváděl naši vládu z jejích omylů. Je to špatný kurs. První kormidelník je přesvědčen, že „zdroje byly a jsou“, druhý státní peníze pumpuje do své firmy. Jedno mu splývá s druhým.

 

 

Co se týká Evropy, neměla by přistupovat na další kompromisy a prodlužovat řeckou agonii. Není možno držet Řecko ve společenství, jehož pravidla mu nevyhovují. A EU musí zapracovat sama na sobě. I ona musí chápat svou odpovědnost a omezit byrokratické šílení, chovat se ke svěřeným penězům evropských daňových poplatníků s pokorou. Evropské instituce musí jít příkladem v hospodárnosti a efektivitě, jinak se budou občanům i nadále vzdalovat.

 

Prioritou Evropy je nyní otázka bezpečnosti a běženců. To musí rozpočtově zohlednit, na toto řešení se soustředit. Omezit dotační politiku a na ni navázanou byrokracii (raději bych napsala zrušit, ale jsem realista). Nesmí se zabývat nesmysly (pomazánkové máslo), pseudoproblémy (povinné kvóty pro ženy). To jsou pouze zkratkovité příklady, k nimž je možno přidat nepochopitelný cestující europarlament, na jehož přesuny mezi Bruselem a Štrasburkem padnou ročně stovky milionů eur.

 

O těchto požadavcích přece Brusel ví. Zatím jim naproti nešel. Je nejvyšší čas, jinak se Evropa může dočkat naprostého překreslení politické mapy. V části Evropy může posilovat radikální pravice, v jiné části radikální levice. Můžeme se dočkat dalších referend, která Evropu zcela rozklíží a nahrají těm, kteří si její oslabení přejí.

 

Komentář vyšel na serveru Reflex.cz.