Připomenutí tohoto výročí je mimořádně potřebné v současné turbulentní době, kdy čelíme hrozbám radikálních islamistů, ale i zhoršeného vztahu Západ-Rusko, vyhroceného ukrajinskou krizí.

Vstup do NATO patří jistě mezi klíčová rozhodnutí české politické reprezentace. Považuji za významné, že ke vstupu naší země do Aliance přispěly všechny parlamentní demokratické strany. Proti byli komunisté, kteří mají ve svém programu stále vystoupení z NATO. V dnešních souvislostech bychom to ani na chvíli neměli ztratit ze zřetele a velmi ostražitě aktivity komunistů sledujme.

 

Prosazovali jsme členství v Alianci především kvůli klíčovému článku 5 Washingtonské smlouvy. V něm se stanovuje, že ozbrojený útok proti jednomu nebo více členským státům bude považován za útok proti všem. Dojde-li k takovému útoku, jsou smluvní strany zavázány k vzájemné pomoci včetně použití ozbrojených sil.

 

Poprvé byl tento článek uplatněn po teroristickém útoku 11. září 2001 v New Yorku, který vyvolal širokou mezinárodní reakci. Česká republika vždy patřila ke spolehlivým a oceňovaným spojencům v rámci vojenských misí zejména v Afghánistánu.

 

Kolektivní obrana přitom byla, je a musí zůstat i v budoucnosti zásadním posláním NATO. Naléhavě bychom si to měli připomenout právě dnes, kdy se cítí ohroženy především pobaltské země, které po historických zkušenostech, společně s Polskem, velmi intenzívně pociťují mráz přicházející z Kremlu. Ten se stále nesmířil s rozpadem Sovětského svazu a nadále považuje východní Evropu za sféru svého vlivu.

 

Nikdo rozumný a zodpovědný si nemůže přát globální válku, které byla Evropa ušetřena dlouhých sedmdesát let i díky alianční transatlantické vazbě. Vždy je nutné dát přednost diplomatickým řešením, pokud je to možné, a zabránit tak utrpení lidí i materiálním ztrátám. Měli bychom však být připraveni i na to, čemu chceme pomocí diplomacie, trpělivosti a vlastních nákladů zabránit.

 

Objevují se totiž časté spekulace o tom, že Rusko bude chtít „prověřit“ schopnosti NATO. Mohlo by použít obdobu ukrajinského scénáře v některých pobaltských zemích. Ukrajina součástí NATO není, Litva, Estonsko a Lotyšsko ano. V každé z těchto zemí žije početná ruská menšina. A Kreml se může kdykoli rozhodnout, že je třeba vyrazit jí na pomoc a hájit její zájmy.

 

Napadením suverenity pobaltské země by Rusko vědomě rozpoutalo vojenský konflikt s NATO, tedy i s Českou republikou. Byli bychom součástí obrany a totéž bychom jako členský stát Aliance očekávali, kdyby jakýkoli agresor napadl nás. 

 

Další hrozbou je rozpínavost džihádistických fanatiků. Vyhrožují ovládnutím a podrobením rozsáhlých území nejen Blízkého východu, ale i severní Afriky, jižní a jihovýchodní Evropy. Nikoli náhodou tvoří část členských zemí NATO klíčovou osu nejaktivnějších účastníků válečného tažení proti Islámskému státu.

 

Nelze mít iluze o bezchybnosti Západu. Patří sem i jeho nejednotnost a příliš okaté nadbíhání některých vlád ruským zájmům. Bohužel mezi několik evropských zemí, které mají tuto pověst, dnes patří – proti minulosti – i Česká republika. A nejde jen o prezidenta Miloše Zemana, který věří více ruskému ministru zahraničí Lavrovovi, než vedení NATO. Nejednotnost české zahraniční politiky je faktorem, který oslabuje pozici naší země v očích spojenců.

 

Považuji v této souvislosti za chybné návrhy předsedy Evropské komise Junckera, který sní o společné evropské armádě, jakési paralelní struktuře NATO. Jedině transatlantická vazba je skutečnou zárukou svobody a obranyschopnosti našeho civilizačního prostoru. Vojenská přítomnost USA v Evropě je nezbytná a Česká republika by neměla bránit jejímu rozšíření v případě zvýšených bezpečnostních rizik.

 

Členství v NATO je pro nás klíčové dnes stejně jako v době našeho vstupu. Obávám se, že na to, co pro nás Aliance znamená, zapomínáme. Proto je třeba si tuto bezpečnostní kotvu připomenout právě nyní. Česká republika má být spolehlivým spojencem. Nemá patřit mezi ty země, které zavírají oči nad ruskou agresí, nemáme hledat inspiraci u autoritářských vůdců jako je Vladimir Putin.