Amerika se rozmýšlí, jestli poslat Ukrajině na pomoc proti separatistům zbraně, ale Evropa to odmítá, dává stále přednost diplomatickému jednání, které ale zatím k ukončení konfliktu nevede. Měl by Západ pomoci Ukrajině i zbraněmi, nebo ne? 

Já sleduji dvě linie, jednak rozhodnutí Spojených států amerických a jednak Evropy, která vyvíjí významnější diplomatické úsilí k urovnání konfliktu. Ony by se v ideálním případě mohly oba principy doplnit, uvidíme, jak dopadne jednání německé kancléřky Angely Merkelové. Zdá se, že to jde už do velkého finále, že těmito jednáními, která proběhla zčásti na Ukrajině a zčásti probíhají teď v Moskvě, bude vyčerpáno maximum diplomatických možností. Je fakt, že Amerika je v tomto ohledu asi taková bojovnější. Nevím, jestli tam mají významnější informace než tady v Evropě. Uvidíme, co bude dál. Myslím, že všichni by byli rádi, kdyby se nalezlo diplomatické řešení, ale tah je na straně ruského prezidenta Vladimíra Putina, protože on přece posílá separatistům na jihovýchodní Ukrajinu jak vojáky, tak zbraně. To je tak jednostranný akt. Evropa jde proti tomu diplomatickým jednáním a evidentně tahá za kratší konec provazu. Na to by byla evidentní odpověď: když jeden chrastí zbraněmi a posílá vojáky, musí být odpověď stejná. Ale je pravda, že ten rozumnější se snaží vždycky dojít ke smíru za cenu co nejmenších obětí, ať už civilních obyvatel nebo vojáků. Tomu by dal přednost každý, kdo má srdce a zdravý rozum. Jenže myslím, že ani srdce, ani rozum na straně Ruska není. Čili my bojujeme s něčím, co je strašlivě komplikované. Rusko si kouslo do krajíce, na to byla podle mne odpověď sankcí správná, protože kdyby nebyly sankce, platilo by, co se říká, že s jídlem roste chuť, a Putin by pokračoval. Vidíme jeho akce vojenské, kdy ponorky a letadla narušují suverenitu evropských zemí nebo se blíží k území severských států, stěžuje si Pobaltí, Švédsko, takže Rusku opravdu s jídlem chuť roste a svět se k tomu bude muset nějak postavit. 

Vnímáte chování Ruska jako zastrašování, a když tomu Evropa bude stále ustupovat, bude se to dál stupňovat? 

Určitě oslabená a nejednotná Evropa a konflikt v postoji mezi Amerikou a Evropou posiluje Putina. To je bez debat. Jemu chuť s jídlem roste a vzhledem k tomu, že má i ekonomické problémy ve své zemi, inflace v lednu tam vyskočila na patnáct procent, bude muset své občany nějak motivovat. A motivuje je zatím tím, že je straší, strašáka jim vybarvil v podobě Západu, v podobě Evropské unie, a to je pro nás strašně nebezpečné. Kdyby měl přece zájem na nějakém stavu, jaký tady byl před pěti lety, nějaké jakž takž fungování, tak by takové kroky dělat nemohl. Myslím, že je existenčním zájmem jednotný postup Evropské unie, pokud možno všech evropských zemí, a nějaká racionální domluva na společném postupu se Spojenými státy. 

Jak daleko by podle Vás měl jít ten kompromis dohody s Ruskem, měla by Evropa a Ukrajina přistoupit na autonomii jihozápadní Ukrajiny, Doněcka a Luhanska? A byl by to pak ještě kompromis, nebo spíš ústupek Rusku? 

Já bych byla zásadně proti těmto autonomiím, ale to se říká mně snadno, dala bych přednost tomu, aby rozhodli Ukrajinci, co ze svého pohledu vidí jako mírové řešení pro svou zemi. Jestli oni řeknou, přišli jsme o Krym, sice ho necháme jako zmrazený konflikt, neříkáme, že to je definitivní, že ho těm Rusům přepouštíme, budeme pořád tvrdit, že to je naše území, mezinárodní právo nám dává za pravdu, ale pokusíme se sjednat kompromis v tom, že když to vojensky eskalovat nechceme a nejsme schopni to vyřešit diplomaticky, dáme si pět, deset let pauzu, bude to tzv. zmrazený konflikt, kterých už v Evropě pár je. Viz rozdělený Kypr mezi Turky a Řeky. Ale je to takové řešení chytré horákyně. Jednoduché řešení, že bychom řekli dobře, když Putin chrastí zbraněmi, tak my je použijeme také, máme válku v Evropě, to si nikdo nepřeje. A Putin ví, že si to my, demokraté, nepřejeme, a proto nás svým způsobem vydírá. Je potřeba, aby Ukrajina garantovala, jak si to představuje, a pak by jí v tom Amerika a Evropa měly pomoci. 

Nebojíte se, že Řecko, kde po vnitrostátních volbách došlo k velkému politickému zvratu ve prospěch levicových a proruských sil, se stane v Evropě takovým Putinovým trojským koněm? Už se objevují ze strany Ruska nějaké snahy směrem k Řecku, není to proto, aby Putin měl nějakou páku na Evropskou unii? 

Řecko se tím trojským koněm po volbách definitivně stalo, to je jak v ekonomické, tak v politické oblasti zřetelné. Když vlastně říkají Evropě, my chceme žít za vaše peníze a vy buďte zticha, je jasné, že tento koncept musí narazit. A já bych chtěla, aby v tomto ohledu byla Evropa co nejtvrdší a řekla, žádné takové, každý si bude žít za své. A jestli vy jste udělali dluhy, tak je také musíte splatit. Ale je fakt, že Řekové s tím, co naslibovala Syriza a ti ultrakomunisté, kteří jsou teď ve vládě, si určitě najdou ve Vladimíru Putinovi spojence, protože v jeho zájmu je mít někoho, kdo bude tu Evropu jako rakovina rozežírat zevnitř, takže Řecko se stává velmi nebezpečným článkem Evropské unie. 

Jak hodnotíte postoje některých českých politiků směrem k Rusku a Ukrajině, ať už jde o současného prezidenta Miloše Zemana nebo bývalé hlavy státu Václava Klause a řadu dalších? 

Já v tomto ohledu ani s bývalým prezidentem Václavem Klausem, ani se současným Milošem Zemanem nemohu souhlasit. Když se porušuje mezinárodní právo, okupuje Krym, když Rusko zabralo část suverénní země, musí být jasně řečeno, že to je agrese. Já jsem to od těchto mužů takhle jasně jednoznačně neslyšela vyslovit. Já jejich postojům a motivacím vůbec nerozumím. Všichni zažili rok 1968, kdy bylo okupováno Československo, myslím, že se tehdy na to tak laxně nedívali a Rusům tak nefandili, jak jim fandí dnes. 

Pravicová opozice kritizuje vládu, že nemá jednotnou zahraniční politiku, jinak mluví prezident, jinak ministr zahraničí, jinak vláda, takže česká zahraniční politika je málo čitelná, ale snahy ODS a TOP 09 jednat o tom v Poslanecké sněmovně se míjí účinkem. Není chyba, že se zahraniční politikou Poslanecká sněmovna odmítá zabývat? 

Sněmovna tím, že má převahu vládních poslanců a tak málo početnou opozici, je v ohromné nevýhodě. My jsme si vědomi ústavního pořádku, kdy je potřeba na vládu vyvíjet nějaký tlak, a ten tlak v oblasti zahraniční politiky je nutno vyvíjet enormní, protože je to téma nejen naše, ale celé Evropy a celého světa. Vidíme neshody, které panují mezi vládou, která je odpovědná za zahraniční politiku, a prezidentem republiky, který sice hraje takovou hru na občasné konzultace a všichni vysílají úsměvy do sdělovacích prostředků a říkají, že je všechno v pořádku, že se na všem domluví, a přitom se neshodují v ničem, ani v otázce islámského nebezpečí, ani v otázce Ruska, ani v otázce Evropské unie. To je pro Českou republiku fatální, jestliže nemá jednotnou zahraniční politiku, dostáváme se mezi takové země, u kterých partneři nevědí, co od nich mají čekat. Ani v rámci Evropské unie, ani v rámci NATO. Protože jestli jeden mluví hot a druhý čehý, tak si z toho nikdo rozumný nemůže nic vybrat a jediné, co je může napadnout, je: dáme si na ty Čechy pozor, nebudeme je brát moc vážně, počkáme, až si to všechno srovnají v hlavě. Jenže čas jde proti nám a nejednotná zahraniční politika je způsobena neschopností premiéra, který není schopen razantními kroky prosazovat zahraniční politiku a dát jasně najevo, že to, co říká prezident, není stanovisko vlády, i na zahraničních fórech. Ale premiér Sobotka se pořád prezidenta Zemana bojí, protože část příznivců strany i část sociálních demokratů v něm stále vidí svůj idol, takže premiér Sobotka musí tančit mezi vejci a bruslit na velmi tenkém ledě. A ukazuje se, že to oslabuje Českou republiku a její pozici. 

Co jste říkala posledním výrokům Miloše Zemana na konferenci k 70. výročí osvobození koncentračního tábora Osvětim, kdy razantně vyzýval ke společnému boji celého světa proti Islámskému státu? 

Já vidím výroky a kroky prezidenta Zemana od chvíle, kdy se ujal úřadu, jako nešťastné. Pokud jde konkrétně o nejednotnost zahraniční politiky, na postoji k Islámskému státu se to dá krásně ukázat. On tady zjevně potřebuje nějak napomoci Rusům, aby se trochu zapomnělo na Ukrajinu, tak tady dramaticky vytáhne kartu absolutní války s islamisty. Já toto nebezpečí nepodceňuji, je ohromné a musíme se mu naprosto zásadně postavit. Jenže jestliže prezident vyzývá k tomu, aby se všechny státy Rady bezpečnosti OSN proti tomu postavily, tak by musel přesvědčit právě Rusko a Čínu, aby se do tohoto boje zapojily. Musel by také vědět, že plácá do větru, protože od loňského roku proti Islámskému státu působí šedesátičlenná koalice západních i arabských zemí, proběhlo už myslím dva tisíce leteckých úderů, byla zlikvidována polovina vedení Islámského státu a tisíce jeho bojovníků, takže prezident Zeman přichází s výzvou k vojenské akci s křížkem po funuse. Z pěti stálých členů Rady bezpečnosti OSN se jí přímými vojenskými útoky účastní tři země – Spojené státy, Velká Británie a Francie, nezapojily se jen Rusko a Čína. A Rusko je tak nevypočitatelné, že vůbec nevím, co by v takové situaci dělalo. Prezident republiky musí vědět, že rozhodování Rady bezpečnosti OSN je těžkopádné, nedá se očekávat, že by v dohledné době došlo ke shodnému postupu. To je jasný příklad, jak on snadno do veřejnosti vypustí tezi o absolutní válce, kterou by chtěl spustit, přitom už se na vojenském i humanitárním poli něco děje. Naštěstí se už probírají i arabské země, vidíme Jordánsko, i když ten impuls – upálení jordánského pilota – byl drastický, ale přispěl k tomu, aby se připojilo k té obraně celého světa. Myslím si, že to hřiště má každý z nás dané, Evropa se musí postarat o to, aby si proti islámu dokázala uhájit své území, arabské státy se musí postarat o to, aby na jejich území byl pořádek a teroristé tam nemohli prosazovat politiku, jakou dělají. Takové rozumné rozvrstvení úkolů může přispět k postupné likvidaci Islámského státu a co největšímu omezení teroristických útoků. I když nejsem naivní a očekávám, že další útoky budou, protože žádné zpravodajské služby na světě nedokáží zachytit všechno. 

I když do konce prvního funkčního období prezidenta Miloše Zemana zbývají ještě tři roky, už se objevují první jména možných kandidátů. Svůj zájem o prezidentský úřad potvrdil senátor za ČSSD Zdeněk Škromach. Vy ho znáte z Poslanecké sněmovny, dokážete si ho představit na Pražském hradě? 

Myslím, že pan senátor Škromach to nějak přehnal se sluníčkem u bazénku. Připadá mi, že to byl nějaký projev úpalu, úžehu, který ho tam stihl. Dál to nemohu komentovat. 

Zdroj: http://www.parlamentnilisty.cz/article.aspx?rubrika=1337&clanek=360747