Je to fatální z toho pohledu, že vláda mohla prosadit, aby tento bod byl projednán už dávno, od toho má sněmovní většinu. Má si stanovit priority, co považuje za důležité, a to dát do programu tak, aby to bylo včas projednáno. Z toho se nemůže vylhat a vymlouvat na jednání opozice, my jsme nic neobstruovali, vláda si tyto věci mohla prosadit. Za druhé se ukazuje, že předseda vlády nejednal dostatečně se svým poslaneckým klubem a nezná jejich stanoviska, protože by se nemohlo stát, že předseda klubu uzavře dohodu se všemi předsedy ostatních poslaneckých klubů a premiér ji potom shodí ze stolu jako něco, co neplatí.

Myslím, že návrh, na kterém se předsedové klubů dohodli, abychom přistoupili na čtrnáctiprocentní zvýšení platů, ono to ani není faktické zvýšení, ale dohánění jejich zmrazení, s tím, že by do budoucna byl nastaven automat, kdy by se platy poslanců a senátorů stejně jako platy soudců a státních zástupců stanovovaly od výše průměrné mzdy ve veřejném prostoru, tak by problém s platy byl jednou provždy smeten se stolu. Bohužel na to nepřistoupili, tak nevím, co bude dál.

 

 

 

 

Myslím, že v tom je velká míra jednak populismu a jednak pokrytectví. Když to vezmu popořadě, tak o platech soudců a státních zástupců rozhodl Ústavní soud a stanovil, že mají být platy soudců na výši trojnásobku průměrné mzdy ve veřejné sféře s tím, že podle ústavy moc v našem státě je rozdělena rovnovážně mezi tři strany, mezi stranu zákonodárnou, tj. sněmovna a Senát, stranu exekutivní, tj. vláda a prezident, a stranu soudní, tedy soudce. A v jednom ze svých vyjádření Ústavní soud také mluví o tom, že tato rovnováha má být dodržována, i pokud jde o oblast platů. Jestliže nás kritizuje prezident za nenažranost, tak by měl vysvětlit, proč sám zvyšuje svůj reprezentační fond z roku na rok o desítky milionů korun. V podstatě možná tolik, kolik by stálo zvýšení platů všech dvou set poslanců, padne na reprefond jednoho prezidenta. Jeho předchůdce Václav Klaus si vystačil s podstatně menší částkou.

Pokud nás kritizují europoslanci, měli by sdělit, jaké peníze za podobnou práci, možná ani ne tak náročnou, protože nejsou vystaveni denně tlaku svých voličů a tlaku novinářů, dostávají. Myslím, že to je troj nebo čtyřnásobek našeho platu. A pokud o tom mluví předák odborů, tak včera ve sněmovně zaznělo, že jeho plat je 107 tisíc korun, což je téměř dvojnásobek platu poslance. Tak mi to připadá hodně divoký mix populismu a pokrytectví.

 

 

 

 

My jsme se na poslaneckém klubu nebavili o tom, jestli se zúčastníme hlasování, ale většině z nás se do toho vůbec nechce, protože jsme šli do jednání kolem dohody o platech s tím, že budeme tuto dohodu ctít, i když každý z nás na ni měl třeba jiný pohled. Teď, když to padlo pod stůl, čekáme na to, jak se koalice domluví sama uvnitř. My rozhodně nebudeme tím, kdo bude podporovat nějaké jejich další hloupé nápady.

 

 

 

 

Určitě nám to nemůže prospět. Ale já osobně neočekávám, že se to dostane do polohy, kdy dojde k tomu skokovému dorovnání našich platů, to znamená o těch pětadvacet procent. Myslím, že k tomu prostě nedojde.

 

 

 

 

Mne to samozřejmě jako každého normálního člověka, když slyší v rozhlasovém vysílání v den dušiček z úst prezidenta sprosťárny, na které není zvyklá ani hospoda čtvrté cenové skupiny, šokovalo. To muselo šokovat úplně každého. Přesto neztrácím ze zřetele to, co je zásadnější, tedy jeho postoje v zahraniční politice, které podle mne ubližují České republice jednak v rámci Evropské unie, a také v rámci postavení naší země v NATO, kdy je poprvé zpochybňována naše pozice uvnitř NATO. A velmi nebezpečně to působí také dovnitř. Byť z ústavy jsou za zahraniční politiku zodpovědní jak vláda, tedy zejména ministr zahraničí, a také prezident, tak je evidentní, že tady nedochází k nějakému ladění kroků, a té disonance si musí všímat všichni rozhodující hráči na evropské i mezinárodní scéně. Myslím, že nás to velmi poškozuje. V tom vidím hlavní negativum, které pochází z prezidentského úřadu. Ty sprosťárny už jsou posledním šokem, který mnoha lidem teprve otevřel oči. Ale to zásadnější je boj o to, jestli bude naše země patřit dál mezi demokratické svobodné země západního střihu nebo jestli se budeme přibližovat spíše k Rusku.

 

 

 

Nevím, jak si to vysvětlit. Na jednu stranu slyším prezidenta a jeho výroky, například o tom, že doporučuje neutralitu Ukrajiny a finlandizaci Ukrajiny, a na toto téma jej ze Spojených států káral předseda vlády Sobotka. Říká, že prezident bude muset více mluvit o tom, jaká ta zahraniční politika skutečně má být, a Hrad říká, že to pravidelně konzultuje. Tak buď to pravidelně konzultují a toto je výsledek, nebo to nekonzultují. Někde nám neříkají pravdu, protože kdyby pravidelně konzultovali, tak jedině svévole prezidenta by mohla způsobit, že když konzultují a prezident si přesto dělá, co chce, konzultace vycházejí úplně naprázdno. To by nám ovšem pan premiér musel říci. Ale pokud to není ryzí svévole prezidenta, která vzešla z těch konzultací, tak pravděpodobně spolu nějak moc nekonzultují.

 

 

 

 

Myslím, že uvnitř sociální demokracie je pořád velký a vlivný proud, který podporuje Miloše Zemana a že předseda Bohuslav Sobotka pořád tančí mezi vejci, kdy si nesmí znepřátelit tenhle vlivný proud, nota bene před jejich volebním sjezdem, a zároveň musí uhrát alespoň trošku důstojnou roli před veřejností, kdy se v těch nejkřiklavějších věcech musí od prezidenta distancovat. Je to takový úkol pro chytrou horákyni, oblečená, neoblečená, ale jak je vidět, tak to nevychází a Česká republika z této podivné dvojaké hry vychází poškozená. 

 

 

 

 

Je to první rozpočet, za který stoprocentně tato vláda odpovídá. Měla by tedy do něj promítnout své priority a sliby. Mezi priority a sliby patřilo zejména další úsporné hospodaření. Pan Babiš pořád mluvil o tom, že bude stát řídit jako firmu a jak dá finance do pořádku, přičemž žádné snižování státního schodku se nekoná. Druhý moment je, kdy prioritou vlády měly být zejména investice, podpora vědy a vzdělávání, investice do této oblasti, a ta dosahuje nižších hodnot než v minulých letech. Takže ani tento slib splněn nebyl. Teď se probírají jednotlivé kapitoly rozpočtu, zaznívají relevantní výhrady k rozpočtům jednotlivých kapitol. Kdybych měla zmínit jednu, tak řeknu ministerstvo obrany vzhledem ke složité mezinárodní situaci. Svět je v neklidu, na jedné straně konflikt na Ukrajině, na druhé Islámský stát. My jsme se při vstupu do NATO zavázali, že dvě procenta hrubého domácího produktu bude činit rozpočet na obranu, což se dlouhá léta neděje. V době, kdy byla hospodářská krize, mnohé země rozpočet na obranu škrtaly nebo snižovaly, ale v době, kdy je hospodářský růst, se očekává, že svým závazkům dostojíme. Ale pro letošní rok není rozpočet navýšen natolik, že bychom se do roku 2020 k těm dvěma procentům alespoň přiblížili. Přestože byla dohoda všech politických stran zastoupených ve sněmovně, aby rozpočet ministerstva obrany dosáhl postupně do roku 2025 dvou procent HDP, premiér Sobotka z hotové dohody vycouval a peníze snižuje. Ví bůh, kdy se vůbec na ta dvě procenta, k nimž jsme se zavázali už při vstupu do NATO, dostaneme. Podle plánu se v roce 2020 dostaneme na částku jen 1,4 procenta. V kontextu toho, co se kolem nás děje, je to tragédie. Pro naše spojence se stáváme velmi slabým a nespolehlivým článkem.