Vážený pane prezidente, vážený pane předsedo Senátu, vážení pamětníci válečných událostí, vážený pane řediteli Českého rozhlasu, vážené dámy a vážení pánové,

 

stejně jako v uplynulých letech přicházím na toto místo s připomínkou událostí konce druhé světové války v Praze a se vzpomínkou na ty, kteří byli hlavními aktéry těchto dnů. Vede mě sem však opakovaně také otázka, co jsme si ze své nedávné minulosti skutečně vzali, co jsme pochopili, čím jsme se inspirovali, čím poučili. 

Odpověď by neměla být obtížná. Každý z nás má dnes nepřeberné množství informací o příčinách války, která ohrožovala samotnou existenci naší civilizace. Každý válečný den je zdokumentován, podrobně jsou analyzována rozhodnutí vojenských představitelů i tehdejší politické reprezentace. Známe počty mrtvých na všech světových bojištích, v koncentračních táborech, v obcích a městech všech zemí, jimiž válka prošla.

 

Slovem, které od prvního dne války opanovalo mysl i srdce všech porobených lidí na světě, byla svoboda. Válka jim se vší otřesností ukázala, co to znamená žít bez ní. Jak okamžitě se barevný (stejně komplikovaný jako radostný) život změní v šeď beznaděje, strachu a zoufalství. Zároveň každý den ukazoval, jaká cena se za svobodu platí. Že svoboda v běsu války nepřijde jen tak sama, z ničeho nic. Že nezaklepe na dveře nečinných, že být činný znamenalo být připraven zemřít.

 

Toto poznání jsme si snad bezpečně vzali, myslím, že to jsme pochopili. Přesto nevím, zda plný rozměr života  ve svobodě dnes všichni chceme, potřebujeme. Obávám se, že význam svobody si vysvětlujeme tak, jak nám to právě vyhovuje. Mnohem více se zabýváme svými právy než povinnostmi. To, co dříve bylo samozřejmým úkolem jedince (například péče o své děti, rodiče i širší rodinu), přenášíme ochotně na obce, stát, na různé instituce. Co způsobuje ztráta ekonomické svobody ve stále se větším počtu zemí vidíme velmi názorně. Narůstá nerovnováha mezi individuální odpovědností na jedné straně a důrazem na individuální práva na té druhé.

 

Mince svobody má však strany dvě a žádná nestojí nad tou druhou. To dobře věděli naši letci RAF, naši parašutisté, jejichž životy vyhasly v Resslově ulici v pravoslavném chrámu sv. Cyrila a Metoděje, to věděli všichni, kteří pomáhali zoufalým židovským spoluobčanům.

 

Věděli to také všichni, kteří přišli ve 45. roce sem, k budově Československého rozhlasu. Vedla je sem ona sladká touha po svobodě, vedl je sem hněv a ponížení, vedla je sem víra v právo na lepší život a vedla je sem také odpovědnost. Hlas z této budovy volal o pomoc. A v jeho ozvěně zněla připomínka všeho, co musíme vždycky chránit, bez čeho bychom nebyli nikdy v budoucnu svobodnými občany své země.

 

Je to dílo Přemyslovců, kteří dali základ naší státnosti, dílo Lucemburka Karla IV., jímž byla Praha pozdvižena mezi nejvyspělejší umělecká a vzdělanostní centra tehdejšího světa, dědictví všech dalších generací, vynikajících myslitelů, techniků, umělců. Pražské povstání, boj o rozhlas, svobodu a návrat k prvorepublikové demokracii byl bojem za tento odkaz, za záchranu ducha i místa, které bylo a je naším domovem.

 

S touto odpovědností sem tehdy odhodlaní muži i ženy přišli. My jim dnes děkujeme a o svobodě bychom měli vždy přemýšlet stejně jako oni.

 

Děkuji vám, že jste přišli, děkuji též za pozornost, kterou jste mi věnovali.