Vážený pane předsedo Národní rady Slovenské republiky, vážený pane předsedo Senátu Parlamentu České republiky, vážená paní ministryně kultury, vážení současní a bývalí ústavní činitelé, vážený pane generální řediteli Národního muzea v Praze, vážený pane generální řediteli Slovenského národního muzea, vážení vzácní hosté, dámy a pánové. 

Mám tu čest pozdravit vás všechny z místa, které sehrálo významnou roli v dějinách České i Slovenské republiky. Obracíme svou mysl zpět o dvacet let a připomínáme si události spjaté s rozdělením České a Slovenské federativní republiky.

Příležitost dvacátého výročí vzniku našich samostatných republik byla všestranně využita v uplynulých týdnech. Konala se celá plejáda  odborných debat , slovo dostali ti, kteří byli hlavními aktéry v této době a působili v politice, v médiích nebo třeba ve společenských organizacích . S odstupem času připomínali to, co podle nich je trvalým akcentem     a odkazem této etapy našich dějin nebo přidávali nové postřehy, nová doplnění, tedy zužitkovali čas k analytického hodnocení celého procesu rozdělení našeho společného státu.

Lze konstatovat, jak jinak, že pohled zpět je užitečný. Nejde pouze o připomenutí známých faktů, nejde také pouze o možnost znovu slyšet hlas těch, kteří tehdy rozhodovali či pátrat v jejich tvářích po stopách, které na nich zanechal čas. Jde o to, že čas, který poznamená každého z nás, se stejně silně vepíše také do tváře našich dějin. Avšak tato tvář, na rozdíl od podoby každého z nás, se tak snadno přečíst nedá. Zatímco naše tvář je záznamem našeho individuálního života , tvář dějin je součtem úsilí, talentu, schopností i práce všech občanů, kteří ji v příslušné době tvořili.

Ani s odstupem dvaceti let neutichly diskuse nad tím, zda bylo rozdělní ČSFR správné a užitečné, tábory odpůrců i příznivců se ve svém vidění nepřibližují. Otázkou je, zda tyto stále ještě emotivní a vášnivé debaty zajímají pouze generaci aktérů. Zda nová generace, která se již narodila do dvou samostatných republik a dnes se vydává na svou dospělou životní dráhu, cítí tuto otázku stejně silně. Osobně se domnívám, že , podobně jako v jiných zlomových okamžicích dějin, jsou zasaženi nejvíce ti, kteří byli přímými účastníky . Nová generace datum 1. ledna 1993 bude znát z učebnic a tvořit si názor na toto období podle jiných kritérií než jejich rodiče.

Přes tyto generační odlišnosti chci zdůraznit to, co považujeme za hodnotu nejvyšší, která je pozitivním a snad ne zcela doceněným výsledkem vzniku samostatných republik.Jednoduše řečeno – zůstali jsem si blízcí, není nám lhostejné co se děje na  jedné nebo druhé straně společných hranic. Ve složitých vztazích, které vládnou na mnoha místech světa je to mimořádná hodnota, která je nám vzájemně oporou.

Využiji tedy této příležitosti k tomu, abych poděkovala všem, kteří pozorně, s přátelstvím i úctou přispívají každodenně k tomu, aby naše vztahy byly rozprostřeny na všechny oblasti života. Přeji nám, abychom čerpali posilu z úspěšných let naší společné minulosti a využili konstruktivních sil k práci pro dobrou sousedskou budoucnost.

Děkuji také generálnímu řediteli Národního muzea v Praze i řediteli Slovenského národního muzea za přípravu výstavy, která nám to, co se odehrálo před dvaceti lety, připomene neotřelým a zajímavým způsobem.

Děkuji vám za pozornost.