Úvodem je třeba říci, že je docela obtížné vystoupit ve chvíli, kdy jsem měla dojem, že atmosféra kongresu po vystoupení našeho bývalého předsedy Mirka Topolánka je hodně na bodu mrazu, že najednou jsme se octli v jakoby velmi bezvýchodné situaci, protože slova o Titaniku, konci se prostě v takové chvíli, jim ta atmosféra kongresu lehce podlehne. To není ale můj způsob uvažování, není ani mým způsobem uvažování lakovat věci na růžovo, proto tady nestojím a proto se náš kongres nesešel, aby si neříkal věci tak, jak je každý z nás vidí. Proto budu mluvit tak, jak já vidím věci, co si myslím já, že se nám stalo, co si myslím, že můžeme napravit krátkodobě a co si myslím, že je dlouhodobou cestou před námi.

To, co se nám stalo, a chtěla bych říct, že budu mluvit očima voličů a možná, kdo z Vás jezdí na kongresy, tak si vzpomíná, že jsem tak mluvila vždycky. Někdy jste to brali s takovým rezervovaným postojem, ale já si myslím, že jestli se chceme dobrat nějakého výsledku, nic jiného, než dívat se na nás očima našich voličů, nic jiného nám nezbývá, koneckonců Mirek Topolánek toto slovo, označení „volič“ vyzdvihl ve svém projevu také. Já si myslím, že naši voliči vidí stranu, která přestože navzdory po výsledku roce 2010 parlamentním, kdy jsme volby neprohráli, tak přesto to byla strana, která vstoupila do vlády a složila koalici. Najednou zde byla většina 118 hlasů v poslanecké sněmovně a vznikla zde naděje, že to, čeho se všichni obávali, tedy tažení Jiřího Paroubka za vítězstvím  sociální demokracie, jeho receptu na naši společnost i receptu ve vztahu k Evropské Unii, že tyto recepty on bude prosazovat. Najednou přišla úleva, že se to nestane, že je tady 118 hlasů, které budou mít šanci prosadit něco úplně jiného, něco, na čem záleželo občanské demokratické straně. Ta šance vzala velmi rychle za své, viděli jsme v přímém přenosu všichni postup politické strany, jestli to mám takhle říci, Věcí veřejné. Viděli jsme, co se dělo s jejich postoji v poslanecké sněmovně. Přemýšleli jsme také nad tím, když jsme si porovnávali, co to znamená koaliční vládnutí, tak jaké koaliční vládnutí, kdy v minulosti občanskou demokratickou stranu potkalo a uvědomovali jsme si kdo se chtěl dívat, kdo nad tím chtěl přemýšlet, tak si musel vybavit situaci v roce 2006 až 2010, kdy jsme byli v koalici s lidovci a se zelenými. A museli jsme si vybavit, že zelení měli 6 poslanců, z toho 4 ministerská křesla, museli jsme si vzpomenout, že již tehdy obětovala ODS post ministerstva financí, tentokrát při vyjednávání koalice v roce 2010 to bylo podobné. Skládala se koalice, u které byli jak dnešní kritici současného stavu, zejména tím myslím naše kolegy z poslaneckého klubu, tak také ti, kteří současný trend ODS podporují. Vyjednali jsme to, co bylo možné, ODS tím nadšená nebyla, znovu se ozývaly hlasy o tom, že nemáme ministra financí a jak je to možné a málokdo už se byl ochoten podívat na to jak poměry, jaké poměry byly v předchozí koaliční vládě. To je myslím jeden pohled, který voliči mají a dívají se na nás jako na stranu, která když už vstoupí do koalice, když už se pro to rozhodne, tak také v té koalici má být pevnou součástí. Mně se líbilo, co tady říkal pan předseda strany TOP 09, Karel Schwarzenberg, který mluvil o, velmi státnicky, mně by se líbilo, kdyby od začátku této koalice strana TOP 09 vystupovala vůči nám, svému koaličnímu partnerovi tímto způsobem, který jsme tu dnes slyšeli, tedy způsobem, který říká, neseme společnou odpovědnost, neseme společnou odpovědnost, dali jsme se společně do party, společně vládneme, společně budeme úspěšní nebo společně padneme. Ale vedle věcí veřejných to byl tenhle disharmonický tón, který se ozýval v rámci soutěživosti, kdo z nás bude první na pravici, zda to bude ODS nebo zda to bude TOP 09, tak tento tón podmaloval, bych řekla, celý první rok a půl ne-li až do dneška vládnuti této koalice. To vidí naši voliči a určitě se jim to nemůže líbit a jestli něco říkají, tak říkají, tak se domluvte, přijďte před nás s tím, na čem se domluvíte a to na čem jste se domluvili tak to také udělejte. Netahejte nás do vašich sporů, my víme, že hledání koaličních dohod je složité, my víme, že personální ústupky být musí, my víme, že programové ústupky být musí, jsme gramotní, jsme voliči pravice, těmto věcem rozumíme, ale prosím pěkně,  neodehrávejte je tyto spory před námi, my chceme vidět Vaše výsledky.

Myslím, že tohohle se jim v poslední době nedostávalo. Chtějí tedy, abychom byli stranou, když se bavíme jako o klíčové věci, o ztrátě důvěře, bude to tady určitě mantrou, kterou budeme slyšet a budeme si ji připomínat celý tento kongres. Ztratili jsme důvěru. Ale jak ji nabydeme, co se stalo, že jste ztratili důvěru, co jsme s tím udělali, že jsme ztratili důvěru. No myslím, že první věc, kterou jsme udělali a každý ať si řekne, jaký podíl na tom má nebo nemá, je to, že si nevybíráme osobnosti, které za to stojí, na místa, o která nám jde, že nenabízíme voličům ty, kteří jsou prověřeni, kteří mají kredit, kteří prostě už ve své profesi anebo ve své politické dráze něco dokázali. Jestli tohle nebudeme dělat, tak křížkování nebo kroužkování nebo jakákoliv preferenční metoda nás bude vracet k tomu, abychom si uvědomili, že voliči si chtějí vybírat konkrétní jména, mají jasnou představu o tom, kdo je má zastupovat, nechtějí, abychom jim vnucovali někoho, s kým neudělali dobrou zkušenost. Myslím, že už musíme přestat podporovat a volit a delegovat do různých funkcí lidi, jejichž kredit u veřejnosti se limitně blíží nule. To je sebevražda a jestli teď, si říkáme, že běžíme maraton, kde nevíme přesně, v jaké síle k němu doběhneme, tak si nemůžeme svázat řetězy tím, že tuto základní podmínku, tedy výběr lidí, podceníme.

Co chtějí dále naši voliči. Chtějí stranu, ve které nebude tahat za nitky nikdo, koho nevolili. Nebudou ochotni dávat hlas straně, která sama likviduje svou vládu a to z důvodu, které oni nechápou a vysvětlení, kterého se jim dostává, berou jako útok na svoji inteligenci. Nechtějí akceptovat destrukci a v hlavách jim nevybuchla žádná oranžová, natož rudá mina. Oni očekávají, že politická strana, že ti z nás, kteří dostali mandát, tento mandát držíme, že ho nedrží nikdo za našimi zády, že se, že nevzniká nějaká temná síť, která hýbe s nitkami, že to prostě my jim garantujeme hlas, který jste nám dali, s tím operujeme my a nikdo jiný. To chtějí od nás vidět a chtějí či doufají, že toto budeme v budoucnu velmi svědomitě dělat.

Chtějí také stranu a to už se dostáváme spíše k těm programovým otázkám a já to zde připomenu, která nebude projídat přebujelý, nebude projídat daně a nebude vytvářet přebujelý státní aparát. No o tom mluvíme vždycky. Vždycky na každém kongresu se bavíme o tom, že chceme úzký střídmý stát, který bude šetřit daně, daně poplatníkům, kteří je vydělávají a dnes nutno říct velmi těžko. Upozorním Vás na jednu knihu, která vyšla. Jmenuje se Kolapsy civilizací  a návrat k regeneraci. Napsali ji přední badatelé a vědci z Karlovy Univerzity a oni popisují, co vede ke kolapsu, co vede ke kolapsu civilizace. Na starověkém Egyptě popisují dva dominantní příklady. První, první podmínkou vedoucí ke kolapsu je nárůst mandatorních výdajů, druhou podmínkou je nárůst úřednické vrstvy. To spolu vede k ochromení tvůrčího ducha, k plýtvání penězi, které jsou k dispozici a nutně vede ke kolapsu. I to je ve vazbě na střídmý slušný stát potřeba připomenout.

Chtějí také stranu, když jsme spojováni se stranou hodně podnikatelů. Říká se o nás, my jsme strana ekonomů, zejména dbáme na to, aby ekonomická stránka byla v pořádku, aby státní rozpočet byl v pořádku, abychom byli těmi, kteří se zodpovědně postaví ke krizi, která opanovala nejenom Evropu, ale také celý svět. No ale my chceme být podle mě stranou a vždycky jsme byli stranou, která byla na straně podnikatelů, jako byl Tomáš Baťa. Ale takoví podnikatelé přijmou zvýšení daní o 1 %, budou-li pracovat ve stabilním prostředí s vysokou vymahatelností práva, s úředníky, kteří budou jejich servisem a nebudou jejich pánem. A za takové stabilní poměry si takovíto podnikatelé a já to vím, protože jsem byla drobným podnikatelem a vím, že kdyby přede mě někdo položil dnes otázku zvýšení  1 % dani, tak jim řeknu, jestli mi na druhou stranu dáte jistotu těch podmínek, za kterých můžu fungovat, jestli budu vědět, že je tady vymahatelnost práva, jestli budu vědět, že ten stát se ke mně chová férově, jestli budu vědět, že přijdu na úřad a tam budu já tím, kdo je pánem  a ten mnou z mých daní placený úředník je ten, kdo mi má poskytnout servis, tak za to mi to 1% daní určitě stojí. Já myslím, že za takovýmito podnikateli máme stát, jestliže jim to dáme dost najevo v tom, ze jim tento servis poskytneme, tak oni nám odpustí zvýšení daně, daní o 1 %. Já myslím, že nestojíme na straně podnikatelů, kteří jsou podnikateli metanolovými a nevím, jakými jinými, jejich zájmy rozhodně v žádném případě nehájíme.

Dámy a pánové na minulém kongresu jsme se vydali na nelehkou cestu, očistit ODS od nánosu klientelismu. Věděli jsme, že zázračný proutek neexistuje a teď sami spolu s veřejností žasneme nad tím, co se denně v novinách dozvídáme, jsme znervózněni ze všech kauz, které se otvírají, jsme zděšeni z toho, že nám to odebírá hlasy  a v podstatě si s tím moc nevíme rady. Ale pravdou přece je to, že to byla tato vláda, která umožnila, aby se kauzy začaly vyšetřovat. Nevstupuje do jednání státních zastupitelů, ani policie, ani žádných jiných složek justice a ty věci, které dlouho ležely jako kostlivci ve skříni se dostávají ven. No že na to není hezký pohled, a že to bolí a že je veřejnost zneklidněna, co všechno z těch skříní vypadává, to je prosím pěkně pravda. Ale to že se to děje, je přece základním principem k tomu, aby stát začal normálně, slušně, solidně fungovat. Bez toho to nejde a to tato vláda dokázala. Já myslím, že to jí má být přičteno jako velké plus, přestože tím, že se tyto kauzy objevuji, tak vláda dostava paradoxně nálepku, že ona je tou vládou korupční. Ale jenom protože se objevili teď věci, které vznikly hluboko v minulosti.

Já si myslím, že vláda by měla zůstat. Samozřejmě, že se vždycky můžeme bavit o tom za jakou cenu. A na té druhé misce vah, o které se máme bavit, jestliže řekneme, že vláda má zůstat, tak na té druhé misce vah bude to, že vládu vytvoří někdo jiný a to je ta cena, o které se také dnes musíme bavit. Jestli pro našeho voliče, který je pro mě tím, na koho se dívám každodenně, permanentně a přemýšlím nad ním, tak jestli našemu voliči svými spory, svými hádkami, svými etudami o 1%, nastolíme lepší podmínky, ve chvíli kdy přidáme na stříbrném tácu, předáme vládu sociální demokracii. A komunistům, které jak my víme, sociální demokraté říkají, že je chtějí ve vládě, na krajích nám to ukazují, rudooranžové koalice vznikají. O tom, ze by přišli do vlády, už nikdo ani nepochybujeme, ani se o to nikdo nesnaží dvakrát to vysvětlovat, ze to tak není, Bohuslav Sobotka říká, ze za jistých okolnosti, takové ty hezké věty, prostě říká, kterým těm bedlivějším pozornějším politického provozu znalejším říká, ano, půjdu s nimi do toho, půjdu s nimi do toho i za cenu, kdy Vojtěch Filip na svých stránkách někde píše, že jejich prioritou je vystoupení z NATO půjdu s nimi do koalice i za cenu, kdy mluvím o tom, jak budou muset přiškrtit živnostníky, podnikatele, protože z nich chtějí vypumpovat ty peníze, aby opět mohli vytvářet iluzi toho státu, který spravedlivý pro všechny, tedy tu neblahou iluzi, s kterou paní doktorka Kavalírová a její souputníci, její generace, na tom ztratila celý život a my tady jí tleskáme, dneska když přijde, jim tleskáme po právu, po právu a v úctě. Stojíme před nimi v hrůze z osudu, který je potkal, ale na druhou stranu nevím, jestli jsme schopni připustit, že svými hádkami, svými spory otvíráme dveře právě těm, neboli chováme se podle hesla, když se dva hádají, třetí vzadu se směje. A já si nepřeju a není to plané, není to plané varování před komunisty, není to řeč jako ve chvíli, kdy už nevíte kudy kam, tak vytáhněte komunistickou kartu, to se vždycky hodí.

Já tímto způsobem neuvažuji, já to riziko tady vidím, to riziko v žádném případě není malé, jestli se o tom nebudeme takhle bavit, jestli ztratíme ze zřetele i tuto rovinu, našeho současného problému, myslím, že si neprospějeme. Proto jsem přesvědčená, že vláda má zůstat, že má v té druhé polovině vládnutí, podle všech politologických příruček se říká, že to je ta druhá polovina, kdy se ještě dá obrátit kormidlo a ukázat, že to, co jsme dělali v první polovině, mělo smysl, váhu a dává to nějakou prosperitu a je to, je to dobré pro občany. Jestliže tuto etapu si necháme vzít, tu možnost dovysvětleni, dořečeni, tak se stane, že budou předčasné volby, ano, i to musíme vzít v potaz a musíme s tím počítat, ale co nám přinesou. Co přinesou voličům jsem řekla, přinesou jim rudooranžovou koalici, pokud tedy platí to, co zde říkal pan předseda Bělobrádek o tom, že oni mají své principy a do žádné takové koalice by nešli a já nemám důvod mu nevěřit. Co mě zneklidnilo byla jeho teze o díře v boku, kterou oni zalepí, zatímco my všichni budeme hledat nesmyslné způsoby, co  s ni máme dělat. No já cítím, že máme díru pane předsedo, že máme díru v boku a tím nemluvím teď jen o ODS. Já cítím, že Česká republika má díru v boku, ale daleko menší než jak se ukazuje ve všech těch zhysterizovaných komentářích, v médiích. Máme velkou bolest s tím, že se rozpadl nebo rozpadá politický systém, který jsme věřili, že bude stabilní a je správná připomínka Mirka Topolánka, který ji řekl, že tou rozbuškou k tomu rozpadu tohoto systému byly zrušené Parlamentní volby v roce 2009. V tu chvíli se otevřely dveře všem nesystémových stranám, se snadným heslem o jednom, o velrybářích, o dinosaurech já nevím, co bude mít pan Andrej Babiš jako heslo jako třetí, ale otvírá se, otevřel se prostor pro zcela nesystémové, marketingové strany, které vůbec nemají ponětí, co to je správa státu, které vůbec nemají ponětí, co to je odpovědnost, kterou na sebe vezmete, když jste zastupitel obce nebo když jste poslanec nebo když jste členem vlády. Nemají o tom ponětí a my kteří jsme poslanci v poslanecké sněmovně od roku 2010 jsme se na případu Věcí veřejných přesvědčili o tom, že vůbec netušili, jakou odpovědnost na sebe vzala, že netuší, že každý z nich zastupuje 50 tisíc voličů a že jim v žádném případě nejsou schopni se postavit a tu zodpovědnost jim vyjádřit. Já tu díru v boku cítím také, protože nejenom Evropa, ale i cela západní civilizace má velký problém a zjednodušit si ho tak, že se budeme dívat jenom na náš dvorek, že nebudeme vidět celý ten problém, který je kolem nás a který bobtná  a narůstá, tak budeme růžové brýle, a já jsem  v úvodu řekla, že to není můj styl. Žádné růžové brýle nám nepomohou. Pomůže nám říci si, v čem jsme dobří. Česká republika je navzdory všem těm bouřím, které jsem popsala, je v porovnání se 27 zeměmi Evropské unie na velmi slušné úrovni a to v úrovni statni zadlužení ať pokud jde o míru nezaměstnanosti.

To přece není špatný výsledek, to není, to není špatná věta pro 10 milionů Čechů, kteří doufám, že jsou hrdí na to, že jsou Čechy a že mají vztah ke své zemi.

Já si myslím, že můžeme být hrdí také na to, že tady máme lidi, kteří nám připomínají, čím jsme v minulosti prošli, paní doktorce Kavalírové, protože mi po jejím projevu přišlo několik sms děkuji za to, co nám řekla, vám děkuji vážené kolegyně a kolegové za to, že jste vstali, když paní dr. Kavalírová domluvila. Mně se v jednu chvíli totiž zdálo, že zahlcení vlastními problémy, vlastními otázkami jak naložíme s tímto kongresem, co vlastně chceme, jakou cestou k tomu půjdeme, že zapomínáme na to, co ona nám říká. Když začala mluvit, já jsem se rozhlédla po sálu a viděla jsem takové ty obličeje, které jsou nesoustředěné. Naštěstí se to změnilo. Naštěstí, do našich srdcí ta slova přišla ve správnou chvíli a ve správný čas. Paní doktorko Kavalírová, my nejsme ti, kteří si nejsou vědomi toho, co vy jste udělali pro Československo ve své době, pro Českou republiku dnes. I vám vždycky děkujeme, já se s vámi vždycky scházím a víte to. Jsem tedy za nás všechny, že to cítíme společně  a v tom je ten náboj, který potřebujeme vedle, co si říkáme a že možná dnes si možná nebudeme říkat vůbec příjemné věci.

Já na to nepříjemné jsem předpřipravená. V životě to tak chodí, v životě rodiny, v životě společnosti to chodí, že přijdou chvíle, kdy si musíme říct i nepříjemné věci. Ale otázkou je, zda u toho zůstaneme schopni nějaké konstruktivní cesty, jestli budeme ti, kteří přijdou a řekneme, debata vůbec není možná, tedy co jsme viděli v poslaneckém klubu v posledních 6 týdnech, no tak to není konstruktivní jednání a můžeme donekonečna tady říkat nepříjemné řeči, může tady předstupovat jeden za druhým, bavit novináře, bavit televize, nebavit ovšem naše voliče, protože ti na tohle opravdu zvědaví nejsou, ale nedospějeme vůbec nikam.

Můj apel v tuto chvíli je na to, abychom si byli vědomi té odpovědnosti, kterou máme vůči České republice, odpovědnosti, kterou máme vůči lidem, kteří za ni nasadili mnohem více než my, odpovědnosti za to, že je tady velké množství lidí, kteří nás chtějí volit a čekají na to, jestli jim dáme příležitost. Jsou to lidé, kteří jsou nároční, kteří jsou kritičtí, kteří nepřišli k těmto volbám proto, protože jsme je prostě štvali a čekají na to, jestli se sebereme a čekají na to, aby  nám svůj hlas mohli dát. Já si myslím, že jestli se dobereme k tomuhle, že stojíme za to, aby nám dali svůj hlas, tak tem kongres jakkoliv pro nás může byt nepříjemný, tak svůj cíl splnil. V takové debatě dámy a pánové, nám všem přeji sílu, k takovému poslouchání nám přeji výdrž a k takovému hodnoceni a rozhodnutí nám přeji moudrost.

Děkuji.