Vážení přítomní, dámy a pánové,

 

v jistém slova smyslu se dá říci, že před budovou Českého rozhlasu plyne čas rychleji než na jiných místech naší země, na nichž si pravidelně připomínáme události, které se zapsaly do osudu naší vlasti. 

 

Zatímco na většinu památných míst přicházíme jednou v roce, sem naše kroky míří dvakrát. Na jaře, v květnu, zde myslíme na účastníky Pražského povstání, na hlas, který po vlnách rozhlasu volal o pomoc, na hlas, který již zněl blížící se svobodou, zvěstoval konec války.

 

V závěru prázdnin se tu scházíme z jiného důvodu. Okupací Československa „spřátelenými“ armádami 5ti zemí Varšavské smlouvy skončilo období klíčící naděje na konec komunistického režimu. Po dvaceti letech trvání této totalitní moci byl cítit závan svobody, lidé zvedali hlavy, život v šedi a beznaději měl být vystřídán životem normálním, životem tvůrčím.

 

Propagandistický obraz jednolitých mas se začínal drolit a objevovaly se jednotlivé tváře, za nimi jednotlivé lidské osudy. Místo hlasu lidu byl slyšet hlas člověka. To je třeba právě zde připomenout. Velká část tehdejší společnosti si s obdobím Pražského jara spojovala změnu systému, věřila v pád totalitní moci.

 

 Ale čteme-li pozorně například Jana Zábranu, je zřejmé, že všeobecné euforii z možnosti života v demokracii a svobodě všichni nepropadli. Bylo zde nemálo těch, kteří velmi pozorně analyzovali mezinárodní i domácí politickou scénu a pochopili, že Sovětské komunistické impérium, do něhož jsme jako jedna z gubernií spadali, se své moci nevzdá. 

 

Tato část veřejnosti  nebyla vstupem okupantů na naše území tak tvrdě překvapena, zaskočena. S nějakým zásahem proti vzpouzejícímu se Československu počítala. Byla skeptičtější, racio stálo proti naději.  Pro ostatní byl 21. srpen dnem zrady, dnem, kdy začala válka.

 

Mluvím-li o zradě, připisuji ji zejména domácím politikům. Těšili se v těchto dnech významné důvěře občanů, byla s nimi spojována naděje. Avšak místo toho, aby šli cestou, po níž chtěli kráčet občané opět svobodné země, během několik a málo dnů se z hrdinů stali strůjci katastrofy. Jejich podpisy stvrdily v Moskvě tajný kapitulantský protokol, který zaváděl tvrdou cenzuru, kádrové čistky, normalizaci. 

 

Samotné slovo – normalizace – bylo výsměchem tomu, co se dělo. Normalizace by měla být cesta k normálu. Ale  normálem není pronásledování a věznění  názorových odpůrců, není jím absolutní cenzura médií, není jím vyhánění odborníků nejrůznějších profesí a jejich nahrazování partajními kádry. Normálem není zákaz studia pro děti, jejichž rodiče neměli dělnický původ, nebyli aktivními straníky nebo příslušníky milicí či STB. Normálem není  okupace země, ničení jejího ducha, její morálky, její samostatnosti. Normálem nejsou neprodyšně uzavřené hranice, země obehnaná ostnatými dráty.   

 

Jako předsedkyně dnešní Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky si velmi přeji, aby nás podobná dějinná zkouška nepotkala. Abychom byli zákonodárci fungující demokratické země, kteří jsou na úrovni úkolu a odpovědnosti, již na sebe vzali. 

 

Čeká-li nás však mimořádně těžká situace, doufám, že jsme se z historie poučili. A to je také odpověď na častou otázku, kterou dostávám: zda má smysl si podobná výročí připomínat, zda obsahují trvalé poselství pro dnešní generaci, zda jsou zdrojem moudrosti a příkladem pro generace budoucí. 

 

Děkuji vám za pozornost.