Vážené dámy, vážení pánové, vážení hosté,

 

připomínáme si státní svátek České republiky, tedy událost, která zahájila dějiny Československa, nového a společného státu dvou národů. Je vhodná chvíle položit si některé otázky. Například: Je bezmála jedno století po vzniku Československa ještě na místě připomínat tento okamžik? A je vůbec potřebné připomínat si vznik státu? V době, kdy mapu evropského kontinentu pokrývá jednotná modrožlutá vlajka Evropské unie, kdy v čele tohoto společenství stojí její prezident, její vlastní vláda a kdy se kompetence a pravomoci tak či onak dělí a tříští mezi centrální a národní administrativy?

 

Naši předkové se také před 93 lety ptali: Máme zakládat a budovat na troskách rakouské monarchie vlastní stát? Ano či ne? Otázku si položili a 28. říjnem 1918 také jednoznačně zodpověděli.

 

Stát vznikl a jeho první prezident Tomáš Garrigue Masaryk udal směr i obsah jeho další existence, když řekl, že stát se udržuje idejemi, na jejichž základě vznikl. Které ideje měl Masaryk na mysli, které z nich byly základními kameny Československa? Pokud se k odkazu Československa hlásíme novodobým státním svátkem, měli bychom tyto ideje znát, připomínat si je a ztotožnit se s nimi.

 

Jednu chci vyzdvihnout a zdůraznit. Byla to SAMOSTATNOST. Byla to touha být sám sobě pánem ve svém domě, být rovným mezi rovnými. Dvacet let existence Československa dokázalo nadšení nad vznikem nového státu změnit v jistotu tehdejší společnosti, že usilování o samostatnost bylo správným požadavkem. Vždyť také ztráta samostatnosti v období 2. světové války byla tím, co občané Československa nesli nejhůře. Stejné trauma prožívali nad ztrátou samostatnosti po roce 1948, kdy se naše země stala v podstatě součástí komunistické exekutivy řízené z Moskvy. Ještě rok šedesátý osmý jsme viděli stejně v paralele k roku 1948. Ztráta samostatnosti nás bolela. Pálila jako oheň, který strávil tělo Jana Palacha (o kterém Jan Zábrana napsal: „Místo, aby šel ten den domů, jako druzí kluci v jeho letech, rozhodl se ten den odejít do dějin“). Pálila jako smrt Jana Zajíce a dalších mladých lidí, kteří na protest proti ztrátě svobody a samostatnosti své vlasti zvolili dobrovolnou smrt.

 

Máme však dnes stejnou potřebu samostatnosti, občanského sebevědomí a odpovědnosti v nejširším slova smyslu, s nimiž budoval stát Masaryk a jeho generace? Takový silný akcent ve společnosti neslyším. Jakobychom se každého závazku v osobním či společenském životě báli, jakoukoli odpovědnost odmítali.

 

Naši předkové chápali domov, vlast i stát jako základní potřebu, jistotu, nenahraditelnou oporu pro každé konání, každé usilování. Je taková poznámka pouze prachem dějin a archivů, vzpomínkou na poškrábaná políčka filmového pásu z cyklu Hledání ztraceného času? Já si to nemyslím.

 

Dnes často slýcháváme pojmy jako světoobčan, evropanství. Být Čechem se tolik nenosí. Každá zmínka o vlastenectví je napadána jako projev nacionalismu. Slýcháme, že hranice mizí a nezáleží na tom, kde žijeme, bydlíme, pracujeme. To můžeme díky vyspělé komunikační technice vlastně kdekoli. Jenomže s tím se ztrácí i naše kořeny. Ztrácíme vztah k prostředí, v němž žijeme, rozvolňujeme vztah k lidem, kteří nás obklopují v rodině či širším okruhu.

 

Náš svět je v posledním období zmaten a zachvácen tím, co mnozí nazývají krizí identity. Identity osobnostní i identity státní. S čím se ztotožňují děti z rozpadajících se rodin? Jak tento trend determinuje budoucí společnost? Bude záležet na tom, kdo a kde nás (jak se říká) „postavil do života“? S čím se dnes máme ztotožňovat? Je naším domovem Evropa bez hranic faktických i legislativních, či celý svět nebo zůstává domovem tento malý stát?

 

Chybí nám vůle mluvit o tom, zdržuje nás to. Zdá se, že nepotřebujeme základní opěrné body a že odevzdaně konstatujeme prohlubující se chaos a nestabilitu současné Evropy i světa, aniž bychom to chtěli ovlivnit. To, jak zacházíme s hodnotami, jako s něčím, co je jen dočasné, co vyměníme stejně jako nové auto, nás vede k nestálosti idejí i vztahů.

 

A přitom zde jsou záchytné body, které máme k dispozici. Setrvávání na tradici 28. října jako svátku, kterým Česká republika navázala na zrod Československa je jedním z nich. Neměl by se však devalvovat pouhým zvukem slov, jako je demokracie, svoboda, nezávislost, vlastenectví, domov, lidské soužití. Jestli nerozumíme jejich obsahu, žádným záchytným bodem nám nebudou.

 

Ukazuje se, že složitá situace dneška (krize ekonomická i morální) bude od nás vyžadovat sílu, integritu, odpovědnost k sobě i budoucím. V obtížných časech se pozná charakter každého z nás. Našimi činy odpovíme na otázky, které jsem kladla v úvodu i na otázky, které se vynoří zítra či za rok. Odpovíme na otázku zda trvá idea Tomáše Garrigua Masaryka, potvrdíme, zda náš stát a domov byl vytvořen na silných idejích. Které trvají protože jiné, lepší, jako základ dalšího života naší společnosti, naší země, každého z nás, neexistují.

 

Děkuji za pozornost.