111 let uplyne letos od narození Milady Horákové. A 62 let uplyne zítra od její smrti. Na život jí bylo vyměřeno necelých 49 let. 

 

Narodila se v Praze a v Praze byla popravena. 

 

V Praze také vystudovala práva na Univerzitě Karlově, zahájila zde svou profesní i politickou dráhu. 

 

Do jejího života vstoupily všechny události první poloviny dvacátého století. Do dospělého věku vstoupila nedlouho po skončení první světové války, studovala v období první republiky a právem si svůj život i nadále v demokratické společnosti plánovala. 

 

Všechny plány šly stranou v době Mnichova a po vypuknutí druhé světové války. Milada Horáková byla člověkem, který byl svým založením předurčen pro práci ve veřejném prostoru, v  politice. 

 

Proti svému založení se jít nedá. Proto také již od roku 1939 působila v odboji a tento vlastenecký postoj, tato soukromá přísaha věrnosti demokratickému a svobodnému Československu, ji přivedla nejprve do Terezína, později do různých vězení v Německu. Gestapem byla odsouzena k smrti, trest byl později změněn na doživotí. 

 

Fašistická zvůle ji tedy o život nepřipravila. Pro takový rozsudek se musela ze všech nacistických  lágrů vrátit až domů.

 

Nejprve se však zdálo, že zlý osud si vybral daň v době války. Milada Horáková se ihned po jejím skončení opět zúčastnila politického života své vlasti. Byla zvolena poslankyní, ale po únoru 48. roku na tuto funkci rezignovala. Shodou okolností to bylo v den smrti Jana Masaryka (10. 3. 1948).

 

27. září roku 1949 byla zatčena. Z dochovaných svědectví spoluvězeňkyně z pankrácké věznice Zdeny Mašínové, víme, že  Miladu Horákovou příslušníci komunistické STB mučili a nakonec byla ve vykonstruovaném procesu justičně zavražděna. 

 

Proti popravě této statečné ženy se ozývaly mnohé vlivné hlasy (Winston Churchill, Eleanor Rooseveltová, Albert Einstein). Vše marno, prezident Gottwald rozsudek smrti podepsal. Milada Horáková byla oběšena, ostatky zpopelněny, nepohřbeny, dosud nebyly nalezeny. 

 

Při posledním rozloučení s rodinou, v předvečer smrti, nesměla doktorka Horáková políbit svou malou dceru Janu, dopis, který psala svým blízkým tři hodiny před popravou, doručen nebyl. 

 

Mluvím o tom proto, abych porovnala osud jedince během dvou totalitních režimů, které se tragicky vepsaly do osudu naší země.  Milada Horáková přežila ten první, nacistický. Během let v německých věznicích byla  vystavena stejnému utrpení jako v režimu komunistickém. Oba režimy systematicky likvidovaly svobodomyslné a demokraticky smýšlející jedince, elitu národa. Pro své plány takové lidi nepotřebovaly.

 

 Máme svědectví o osudu žen a dětí z Lidic i z Ležáků.  Až mrazí, jak se tato svědectví o zločinech nacistů podobají svědectvím o zločinech komunistů. Před pár dny jsem mluvila s jednou ze sester Šťulíkových, které jediné přežily nacistické vraždění a vyhlazení osady Ležáky. Děti přišly o matku a jejich osud tím byl navždy poznamenán. Jejich matka ani ostatní členové rodiny se ničím neprovinili. Přesto byli zavražděni.

 

Dcera Milady Horákové, Jana, přišla o matku, kterou zavraždili komunisté. I její osud byl nevratně poznamenán. 

 

Metody nacistů a komunistů byly stejné. Oba režimy pro prosazení svých představ potřebovaly koncentrační tábory, věznice, pracovní tábory. Oba režimy své odpůrce mučily, dlouhá léta věznily,  a nezastavily svou mstu ani před dalšími členy rodin. Štěstí měl ten, kdo emigroval. I to však byly  nenahraditelné ztráty pro intelektuální, duchovní i hospodářský život naší země. 

 

Toto je poselství smrti Milady Horákové. Jejím přesvědčením bylo, že společnost může prosperovat pouze bude-li vnitřně svobodná a svrchovaně demokratická. Střetla se však s režimy, které individuální svobodu a demokratické řízení státu vylučovaly a hluboce nenáviděly.

 

Dnešní obavy z možnosti návratu komunistů do řízení státu jsou oprávněné. Vidíme na mnoha případech, jak setrvávají na svém stalinistickém přesvědčení, které naši zemi uvrhlo do zkázy a neštěstí.

 

Pokud jim chce být někdo nápomocen a nabízí jim spolupráci, buď jejich historii ve všech souvislostech nezná nebo znát nechce. Obojí je vážnou chybou a je na nás, abychom takový vývoj nepřipustili. 

 

Čest paní doktorce Miladě Horákové i všem vězňům a obětem komunistického režimu v naší zemi.

 

Děkuji vám za pozornost.