21. 6. 1621. Datum, které by doboví, ale i dnešní vykladači zařadili již jenom z pohledu numerologie mezi data mimořádně významná. Dvě dvojky, dvě šestky, tři jedničky. 21 na začátku, 21 na konci.

Výkladů může být tolik, kolik z nás se do nich s fantazií pustí. Středová jednička může být znamením vítěze, který, vědom si výsadního postavení, účtuje. Vynáší hrdelní soud nad 27 představiteli poražených. A 27 – to může znamenat součet dvou cifer z data, 21 a 6.

Ale třebaže samotné datum je výzvou pro naši fantazii, události, které si dnes na tomto místě připomínáme, jsou výzvou pro naši paměť, předvídavost , pochopení příčin a následků.

Fotogalerie zde.

Vracíme se o téměř čtyři sta let proti proudu času, abychom z dobových pramenů a pozdějších bádání vyzvedli a podtrhli podstatu toho, čím naše země na počátku 17. století žily, co formovalo tehdejší společnost, oč usilovala, co z toho se naplnilo, co naopak bylo ztraceno.

Čím tedy naše země žily? Snad nejsilněji nadějí.Rýsoval se život ve společnosti, jež bude nábožensky tolerantní, hospodářsky prosperující, s mimořádným rozvojem vzdělanosti, s rozmachem uměleckým.

Nebývalá emancipační snaha však vzbudila odpor. Habsburská moc nehodlala tolerovat rostoucí vliv panského, rytířského a měšťanského stavu v Českých zemích. Od roku 1618 se válčilo, Evropa procházela ohněm změn a traumaty bojů. Z map mizela sídla, země krvácely hospodářsky i duchovně.

Jeden z bojů třicetileté války se odehrál na Bílé hoře. Habsburská moc zvítězila a to, co symbolizují kříže v dlažbě tohoto náměstí, se dá popsat několika způsoby.

1. Šlo o nebývalý akt osobní msty, odpornou krutost, která měla být pro ostatní výstrahou pro všechny časy.

2. Šlo o nastolení jiných poměrů. Naděje na náboženskou toleranci byly sprovozeny ze světa krvavým divadlem na popravišti.

3. Šlo o rozdělení společnosti, o pronásledování a vyhánění všech, kteří se odmítli novým poměrům přizpůsobit.

Celkový součet byl truchlivý. Pražská exekuce zvedla obrovskou vlnu emigrace a s ní, jak ukazují podobné příklady historie, odešly přední osobnosti ze všech oblastí života tehdejší společnosti. Země tuto ztrátu doháněla po dlouhá desetiletí.

Ptáme-li se po příčině, byla to kombinace nesnášenlivosti, netolerance a touhy po absolutní moci. O důsledcích jsem mluvila. Ukazuje se, že příčiny konfliktů, které následovaly v dalších stoletích zůstávají stejné.

Připomeneme si to například při pohledu na trnovou korunu z pohřbu Karla Havlíčka Borovského, při pietní vzpomínce na židovské oběti fašistů v Terezíně, na Petříně u památníku obětí komunismu, na Václavském náměstí u desky se jménem Jana Palacha.

I následky jsou stejné. Popravy, věznění , vyhánění z vlasti, vytvoření druhořadé a vlastně nežádoucí kategorie občanů. A s tím vším přichází všeobecný úpadek, jehož náprava zaměstná mnoho generací. A tak to jde dokola.

Otázkou jedinou zůstává – a na tomto místě si ji máme položit – zda už jsme schopni tuto spirálu příčin a následků zastavit. Každý den nám k tomu dává příležitost a je naší věcí, zda ji využijeme.

Můžeme se řídit například heslem, které zdobí jižní zeď Staroměstské radnice: DIGNITATIS MEMORES, AD OPTIMA INTENTI – pamětliví své cti, snažili jsme se o to nejlepší.

Miroslava Němcová

předsedkyně Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky

Projev – poprava 27 představitelů stavovského odboje (21.6.1621), Staroměstské náměstí