„Milovaní nejdražší, před strašně a hrůzně tragickými okamžiky stojím klidný, vyrovnán, s čistým svědomím a s vědomím, že přes mnohé chyby jsem své povinnosti plnil co nejsvědomitěji a co nejpoctivěji. Jsem přesvědčen, že nejde o justiční omyl, vždyť průhledný – že jde však o politickou vraždu. Přese všechno rád přinesu tuto násilnou oběť, bude-li sloužit k uklidnění v národě, k jeho sjednocení.“ Tato slova adresoval generál Heliodor Píka svým nejbližším, svému synu Milanovi a své ženě Marii pár hodin před popravou na dvoře borské věznice v Plzni.

Vážené dámy, vážení pánové, vážení hosté,

Heliodor Píka byl výjimečným, jedinečným člověkem, vojákem a odborníkem. Jeho organizátorské a diplomatické schopnosti, jichž využil ve 30. a 40. letech na Balkáně a při působení v Moskvě za 2. světové války, byly jen dovršením jeho aktivní vojenské účasti v československých legiích ve Francii v 1. světové válce či v bojích o celistvost nové republiky. Byl spolužákem významného francouzského vojáka a  politika Charlese de Gaulla na Vysoké škole válečné v Paříži, stal se zakládající osobností hranické vojenské akademie.

A byla to především jeho zásluha a neústupnost, která vedla ke vzniku československé vojenské jednotky v Sovětském svazu. Zde vehementně usiloval o vysvobození československých občanů ze sovětských vězení a gulagů, byl dopodrobna obeznámen se zločinnou podstatou stalinského zřízení – a to mu jeho ideoví protivníci po válce nezapomněli. Věděli, že Píka není loutkou Moskvy, že je loajálním vyslancem londýnské vlády.

Heliodor Píka věděl už brzo po 2. světové válce, že ho nečeká nic dobrého. V kritických únorových dnech roku 1948 řekl svému synovi, kapitánovi československé armády, později vězněnému spolu s ním v Plzni: „Nebude to lehké. Mě pověsí na nejbližší lucerně.“ A nespletl se, jen lucernu nahradila šibenice na vězeňském dvoře.

Proces s vysokým důstojníkem československé armády, s významným vojenským diplomatem a organizátorem, byl prvním velkým politickým procesem a politickou vraždou, která rozpoutala další vlnu pronásledování a smrtí v komunisty ovládnutém Československu.

 On sám se v době, kdy už čekal na smrt, ptal: „Proč mi národ, kterému jsem věnoval všechny své síly a svůj čas na úkor rodiny, proč mě odsuzuje, proč mi bere život?“ Vlastenec a hrdina nedokázal pochopit, že nezemře rukou nepřítele, ale rukou vlastních lidí. Věděl, že zákon nesmí fungovat na objednávku. Podlehne-li zákon a justice přáním jednotlivců a skupin, bez ohledu na dobu a režim, nemůže nikdy dojít k opravdovému naplnění práva.

Proces s Heliodorem Píkou probíhal i v tehdejším totalitním režimu v rozporu s platnými zákony a předpisy. Že se jednalo o justiční vraždu, toho si byl vědom sám odsouzený. Svědčí o tom i skutečnost, že advokát, který byl panu generálovi ex offo přidělen, velmi rychle seznal, že rozsudek byl dávno určen, ještě než zasedl soud. I proto se jeho právník koncem šedesátých let spolu s generálovým synem zasadil, aby byl tento jedinečný muž alespoň posmrtně rehabilitován a zproštěn všech vykonstruovaných obvinění.

Tělo armádního generála Heliodora Píky se ztratilo a dosud nebylo nalezeno. Ale zůstala jeho památka o odkaz. Své ženě Marii v předvečer smrti vzkázal: „Splnil se můj osud, dobře, byl takový, ale váš je otevřený a musíte se šetřit a nemyslet na zlo. Víš dobře, že život jednotlivce nehraje žádnou roli. Byla jsi na pokraji zkázy a přece jsi z toho vyšla. Proto i dnes se dívej klidně vstříc i neznámé budoucnosti, mysli dnes jen na děti. Buď statečná, snášej osud klidně. Já jsem bez ustání myšlenkami u vás. Trpím nesmírně, že já nemohu stát při vás.“

Uchovejme v mysli památku na člověka česného a statečného. Stůjme za jeho odkazem. Kéž bychom dokázali jednat tak, jako on jednal. Stál za svou vlastí, svou rodinou a přísahou, kterou nikdy neporušil.

Čest jeho památce.

Děkuji za pozornost.