Vážení ústavní činitelé, vážení zástupci diplomatického sboru, vážená paní starostko, zastupitelé a občané obce Lidice, vážené dámy, vážení pánové, vážení hosté.

 

Lidické setkávání nám dává každoročně příležitost  srovnat si myšlenky. Znovu si uvědomit, že nežijeme jenom tím, co se stalo dnes nebo včera. Že rozměr našemu životu dávají i události, které se staly před naším narozením. Byly součástí života našich rodičů a nutily tuto generaci k rozhodnutím, která se s odstupem času dají analyzovat, dají pochopit, ale také bez rizika kritizovat.

 

Kritikou mám na mysli opakující se otázku po smyslu atentátu na Zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha, který stál na začátku lidické tragédie. Nejtěžší je odpovědět tváří v tvář těm, kteří tu naštěstí s námi jsou. Byli z Lidic, pamatují to nepředstavitelné ráno i den, po němž zůstal jenom dým, popel a rozvaliny domů. A smrt.

 

Před rokem jsem zde mluvila o  selhání politických a společenských elit předválečného Německa, které – třebaže musely v jisté fázi již dobře odhadnout kam Hitler a jeho přívrženci míří –  neudělaly nic.

 

Golo Mann, syn Thomase Manna, ve svých vzpomínkách uvádí větu z projevu Josepha Goebelse z roku 1933: „Elity? Ty se k nám přidají. Stačí mít moc.“ A stalo se. Elity se až na ojedinělé výjimky  přidaly  a usnadnily argumentaci nacistů o nutnosti zbavit svět židovského, cikánského či slovanského živlu. Usnadnily argumentaci, v důsledku tedy umožnily vraždění a ničení, které naši civilizaci přiblížilo  k samotné mezi zániku. 

 

Reinhard Heydrich byl oddaným stoupencem Hitlera, byl jeho oporou, patřil k nejbližším spolupracovníkům. Hodně se od něj očekávalo. Podle dochovaných  historických pramenů je doložen jeho organizační talent kombinovaný s neochvějným přesvědčením o méněcennosti ras a národů, pro něž po ovládnutí světa nemělo být místo. Proto dostal na konferenci ve Vansee za úkol jejich systematickou likvidaci. Tento úkol přijal a s mimořádným úsilím jej začal plnit. 

 

Atentátem uprostřed války byl zastaven. Německá moc se otřásla a okupované Československo platilo krví. Lidice, Ležáky, stanné právo, koncentrační tábory. A otázka zůstává: byla tato daň přípustná, mysleli na ni během podrobných příprav ti, kteří atentát plánovali i ti, kteří jej uskutečnili? 

 

Byla válka a zběsilou reakci na atentát na jednoho z hlavních mužů říše bylo nutno předvídat. Jistě, nikdo nemohl ukázat na mapu a říci: zaplatí Lidice, zaplatí Ležáky. Tvrdá pomsta však byla jistotou.

 

Snad nás k odpovědi po smyslu atentátu přivede představa, co by se dělo, kdyby k němu nedošlo. Jak by využil Heydrich svých zvrácených schopností? Jak by pokračoval v plnění úkolu likvidace, zotročení a vysídlení neárijců ve zbývajících třech letech války? 

 

Lze říci s jistotou: absolutní moc pána nad životy a smrtí miliónů lidí v Československu by vykonával bez slitování, chladně, podle plánu. Teror by pod jeho protektorstvím sílil a obětí by stále přibývalo. Osud naší země by méně tragický rozhodně nebyl. 

 

Vážení přítomní,

 

sdílíme osud všech válkou zasažených zemí, v nichž se svobodomyslní a odvážní lidé za cenu nejvyššího rizika rozhodli čelit a vzdorovat nacistickému zlu, které bylo nutno pro naději na budoucnost zastavit. Lidické děti, jejich rodiče a prarodiče byli těmi, kdo v důsledku pomohli nacisty porazit. 10. června před sedmdesáti lety se zdálo, že je to přesně naopak. 

 

Chci právě zde, v Lidicích, poděkovat prezidentovi Spolkové republiky Německo Joachimu Gauckovi za jeho páteční dopis. 

 

Jeho slova nás nepovedou k zapomínání na to, co se stalo, na příčiny i následky druhé světové války.  Ale je to podání ruky, vzkaz v dnešním znejistělém světě velmi potřebný. 

 

Vzpomeňme v úctě na lidické oběti, vzpomeňme v úctě na parašutisty, jejichž životy vyhasly v kryptě pravoslavného kostela sv. Cyrila a Metoděje v Praze.