Vážení ústavní činitelé, členové diplomatického sboru, vážené dámy, vážení pánové.
 

Naše letošní setkání na tomto místě je stejně jako v minulosti dialogem mezi mrtvými oběťmi zvrácené fašistické představy o ovládnutí světa a mezi námi, živými. Na mnoha místech planety se podobný dialog odehrává. Je až příliš mnoho míst s podobnou historií, jakou provždy ponese Terezín.
 

Mluvím o dialogu a  myslím tím společné přemýšlení nad tím, co se vlastně stalo. Fakta známe. Počty obětí, které sem přišly z mnoha míst Evropy také. Víme, kolik transportů odtud odjelo do  vyhlazovacích táborů. Víme, že i v posledních dnech války se zde odehrávala dramata, když sem  dorazili účastníci tragických pochodů smrti. Dokumenty i knihy jsou všem dostupné, každý den války lze zobrazit v děsivých podrobnostech.
 

Nad čím tedy máme přemýšlet? Možná nad větou, kterou pro její stálé opakování nemám ráda, protože se obávám, že ji vnímáme už jenom jako zvuk slov, ne pro její obsah. Mám na mysli větu: „Národ, který nepochopí svou minulost, nepoučí se z ní, musí si ji zopakovat“.  Myslím si, že většina dnešních obyvatel planety chápe, co se během druhé světové války stalo, co bylo její příčinou, jaké byly důsledky. Víme to i my, v dnešní České republice. Učili jsme se to ve školách a máme, jak jsem řekla, nepřeberné množství pramenů, z nichž můžeme čerpat. Minulosti snad rozumíme, snad jsme to podstatné pochopili, snad jsme dostatečně poučeni.
 

Také  příčiny druhé světové války byly důkladně popsány. Dominuje mezi nimi propojení hospodářské krize v tehdejším Německu se selháním rozhodující části politických a společenských elit. Výsledkem je v první fázi radikalizující se společnost utvrzovaná demagogickou propagandou v tom, že existuje snadné řešení nashromážděných obrovských problémů. Jakou podobu toto snadné řešení mělo?
 

Nejprve bylo nutno stanovit nepřítele, na prvním místě Židy a Cikány. Ti jsou určeni k likvidaci. Druhá skupina: podřadné slovanské národy. Budou vystěhovány nebo zotročeny. Odpůrci těchto plánů v Německu patří do třetí skupiny. Po vymezení kdo je kdo, musí být ovládnut tisk, rozhlas, média. S jejich pomocí půjde vybičovat vášně na ulici, na univerzitách, nemocnicích, divadlech, všude. Každý den bude stupňován tlak a demonstrována agresivní síla. V době, kdy se peníze tisknou třikrát denně a lidé mají panický strach z budoucnosti, mají tato  – zatím dílčí řešení – opojnou přitažlivost.
 

Od dílčích řešení vede v totalitním systému nutně cesta k řešením konečným. Válka vypukla, cesta k likvidaci naší civilizace se otevřela. Zápas o duši, život a budoucnost národů trval šest let. Stál desítky miliónů životů, z mapy světa mizela města, vesnice. V ghettech a koncentračních táborech se odehrálo něco, pro co do té doby ve slovnících nebyl výraz. Teď říkáme holocaust, Šoa.

Pojmenování máme, příčiny známe, minulost jsme snad pochopili, důsledky jsou průkazně jasné.  Může se tedy historie opakovat? Co je obsahem našeho dialogu s mrtvými, kvůli nimž jsme sem dnes přišli?
 

Snad by stačilo, kdybychom jim řekli: za týden uplyne sedmdesát let od atentátu na jednoho ze strůjců apokalypsy, zastupujícího říšského protektora, Reinharda Heydricha. Někteří z vás jste ho sice  přežili, ale konec války jste neoslavili. Svoboda vaším osudem nebyla.
 

Proto jsme tu dnes my. Abychom,dělali to, co od nás máte právo očekávat. Na tomto místě vyhasly vaše životy, ale započaty byly v mnoha jiných zemích Evropy. Země vašeho narození i země vaší smrti se dnes  vyrovnávají s problémy, jejichž řešení není a nemůže být snadné.
 

Jsem si jista, že právě na tomto místě si plně uvědomujeme svou zodpovědnost. Věřím, že obstojíme. Že nedovolíme nikomu, aby pomocí demagogie dělil naši společnost na správné a vadné. Aby místo hledání shody vyvolával nenávist. Aby místo posilování demokracie a z ní plynoucí svobody každého z nás, prosazoval jiný společenský systém. Nepřipustíme, aby byl opět zažehnut oheň, který zničil tolik nadějí a způsobil bolest a ztráty, které nikdy nebudou nahrazeny.
 

Vážené dámy a vážení pánové,
 

na závěr mi dovolte jedno připomenutí. Během války se ve všech zemích proti fašistům postavilo mnoho lidí, civilistů, kteří neváhali pomoci těm nejvíce ohroženým. Bylo tomu tak také v tehdejším Československu. Dokonce se tyto dobré síly projevily před samotným vypuknutím války, v době, kdy naše země byla již okupována.
 

Jedním z těch, kdož pochopili hrozbu vznášející se nad našimi židovskými spolubčany, byl Brit, sir Nicolas Winton. Z Terezína během války odjížděly transporty zoufalých vězňů vstříc beznaději, vstříc smrti. Ale vzpomeňme na vlaky naděje a života, které Nicolas Winton a jeho pomocníci vypravili z Prahy a zachránili tak 669 židovských dětí.
 

Za tento čin opakovaně navrhuji, aby siru Nicolasi Wintonovi byla udělena Nobelova cena míru. Stejné návrhy podával také MUDr. Přemysl Sobotka, v době, kdy byl předsedou Senátu Parlamentu České republiky. Tuto možnost nám poskytuje naše ústavní funkce. Zatím jsme nebyli úspěšní, ale nepovažuji to za podstatné. Naopak podstatné je, že my všichni skutky lidí, jako je Nicolas Winton, poneseme ve své paměti, řekneme o nich dalším a budeme se jimi inspirovat.
 

Za chvíli zde přítomný sbor zazpívá známou árii z opery Giusepa Verdiho, Nabucco. Přeloženo z Italštiny: „Leť myšlenko na zlatých křídlech.“
 

Nicolas Winton oslavil včera, 19. května 2012, své 103. narozeniny. Bylo by báječné, kdyby odtud k němu nyní letěl pozdrav na zlatých křídlech našeho vděku.
 

Šťastné narozeniny a děkujeme Vám, sire Nicolasi Wintone.