Vážené dámy, vážení pánové, vážení spoluobčané,
 

smrt je přirozenou součástí života. Je ale tragédií, když vejde do života v okamžicích, kdy se blíží svoboda, která znamená konec války, kdy je možno opět spřádat naděje do budoucnosti.
 

Takovou tragédií prošlo v posledních dnech 2. světové války Velké Meziříčí. Jak vzpomínají svědci, euforie ve městě byla skrytá, lidé cítili uvolnění, opatrně z duše odvalili těžký kámen šestileté poroby. Nikdo však neočekával, že smrt je tak blízko, že může ve Velkém Meziříčí zasáhnout v takových rozměrech. Vždyť pár desítek kilometrů odtud už zněla kanonáda postupující fronty. Brno už slavilo mír, stejně tak Ostrava, Zlín, Plzeň. Praha povstala.
 

V popravě téměř šesti desítek zdejších občanů se jednalo o akt pomsty, poslední vzepjetí nacistického vzteku z neodvratné porážky. Velkomeziříčská tragédie nepostrádá ani všechny znaky cynického fungování okupační mašinérie. Do posledních vteřin existence hitlerovského režimu popravám předcházelo vyšetřování, bití a mučení.
 

Nahlédneme-li do kroniky posledních válečných dnů a týdnů roku 1945, vidíme, že lidé v naší zemi umírali na mnoha místech. Skomírající nacismus za sebou zanechával krvavou stopu. Vypálenou Ploštinu, Javoříčko, masakry civilistů v Praze, pochody smrti (Krupka 313 obětí) – to jsou jen namátkou některé z tragických událostí, které nám dodnes připomínají pomníky, pamětní desky, kroniky a vzpomínky ještě žijících pamětníků.
 

Vážení občané, každoročně se scházím v těchto dnech s obyvateli naší země, připomínáme si společně památku všech obětí 2. světové války. Uvědomujeme si dar svobody, kterou naší zemi přinesly spojenecké armády i naši vojáci bojující v zahraničních jednotkách. Ptáme se občas, má-li význam i po tak dlouhé době připomínat události tak vzdálené, když současný svět sám je plný problémů a starostí.
 

Moje odpověď zní – ano. Má smysl uctít ty, kteří ztratili život z nelidské touhy jedné skupiny lidí vládnout jiným lidem, jedné země vládnout jiným zemím a celým kontinentům. Zemřeli kvůli absurdní teorii o nadřazenosti jedné rasy nad druhou.
 

V posledních letech se často setkávám s jinou otázkou. Mám na mysli otázku násilí, kterého se Češi na konci války a po jejím skončení dopouštěli na Němcích. Já odmítám násilí, odmítám mstu a ponižování, ať má jakoukoli barvu, ať se děje pod jakýmkoli praporem. Nemohu se však ztotožnit s tím, aby se z viníků staly oběti a z obětí viníci. Nechci, aby se zapomínalo na statisíce obětí nacismu a mluvilo se pouze o zavrženíhodných aktech Čechů vedených touhou po odplatě. Není možno přepisovat historii a zaměňovat příčiny a následky.

 

Vážené dámy, vážení pánové. Vzpomeňme dnes také na 37 obyvatel Velkého Meziříčí, kteří zahynuli 9. května 1945 při náletu sovětských bombardovacích letadel na město. Ve chvílích, kdy Praha oslavovala konec války, Velké Meziříčí se ponořilo do ticha. Téměř sto mrtvých v posledních hodinách šestileté okupace je dodnes nezapomenutelnou jizvou na tváři tohoto historického města.
 

Děkuji vám za vaši přítomnost zde.