Dámy a pánové, mílí hosté, vážení účastníci a pamětníci Pražského povstání,

ubíhající roky nás vzdalují od posledních dnů 2. světové války a ozbrojeného povstání v Praze. Vzdalují nás od doby, kterou mají doslova a do písmene prožitou její účastníci. Ještě mezi námi žijí ti, kteří se v květnu 1945 postavili se zbraněmi na pražských barikádách a v ulicích fašistické přesile, ještě máme možnost hovořit s lidmi, kteří zažili závěr války třeba i jako malé děti, či jako dospívající. Máme ještě možnost vracet se s nimi do doby, kterou my mladší známe jen zprostředkovaně, prostřednictvím  filmových, zvukových, psaných, či jinak umělecky a dokumentárně zachycených příběhů.

Žádná z těchto podob však nenahradí autentická slova pamětníka. Mám již řadu let možnost se s účastníky bojů druhé světové války setkávat. Ano, ubývá jich, to je běh života, který nelze změnit.  Vždy mě překvapí svou bystrou inteligencí, pamětí, schopností analyzovat události dlouhých šesti válečných let, v nichž věru nestáli ve stínu. (pan generál Tomáš Sedláček)

Když je poslouchám, naučila jsem se vnímat svět stejně jako oni. V osobní rovině si musel každý – ať už v uniformě či bez ní – uvědomit rizika, jaká ponese on sám, ale i jeho rodina a přátelé ve chvíli, kdy se rozhodl jít do boje proti fašistickému nepříteli. Každý věděl, kde je osa zla, co může nastat. Přesto – v pravém slova smyslu vstoupili do služeb své vlasti a byli schopni za její svobodu tato rizika přijmout a nejvyšší cenu v podobě života zaplatit.

Nepochopitelnou kapitolou našich dějin je to, že vlast se mnohým svým občanům – válečným hrdinům – v době komunistické totality odvděčila dlouholetými kriminály, postavila je na okraj společnosti jako největší zločince. To je temnou stránkou našich moderních dějin a i na tuto stránku máme myslet ve chvíli, kdy si hrdinství vojáků i civilistů z druhé světové války připomínáme.

Praha a s ní celé tehdejší Československo zažily své mimořádné potupení v době okupace, po podepsání Mnichovské dohody. Stále znovu mě mrazí, vidím-li ve filmovém dokumentu zaplněné Václavské náměstí a vnímám strnulé ticho, které prořezávají vozy a motocykly okupantů. Vidím zločince Hitlera, Heydricha a jiné na svatosvatém místě, na Pražském hradě, ve Svatovítské katedrále. Uvědomuji si, jak naším národem hluboce opovrhovali, ale také vidím, že nalezli kolaboranty ve všech vrstvách společnosti. Stačí se podívat do dobového tisku, stačí si poslechnout dobové vysílání nesvobodného rozhlasu. Ale ani tato posila fašistům nepomohla.

Tíživé a o duši národa usilující šestileté období skončilo. Porážka fašistů přinášela do Prahy naději na normální, spokojený, svobodný a tvůrčí život. Více než 1 500 občanů našeho hlavního města během květnového povstání za tuto naději položilo životy. Na jedné straně dobové mince můžeme vidět jásající Pražany oslavující s kyticemi šeříků konec té strašné války, na druhé straně mince bychom viděli, jak šeříky padají do hrobů posledních pražských padlých ve druhé světové válce.

Vzpomeňme společně na ty, kteří padli a poděkujme jim. Nezapomínejme však nikdy ani na ty, kteří přežili. Padlí i přeživší mají zásluhu na tom, že naše země nebyla vymazána z mapy, že 3 roky po válce a 22 let po pádu komunismu může pokračovat v díle  svých zakladatelů, v budování demokratického státu, který se zrodil v roce 1918.

Děkuji vám za pozornost