Já tuto akci jednoznačně odsuzuji, považuji ji ze strany pana Konvičky za provokaci. On už neví, jak na sebe upoutat pozornost, nic tím nevyřešil, vystrašil pár lidí, kteří tam byli, a z bezpečné Prahy udělal pro lidi, ať už domácí, nebo pro ty, kteří přicházejí z vnějšku, nebezpečné město. Zadruhé se ukazuje, že myšlenkově souzní s panem prezidentem. Když si vzpomenu na to, jak spolu 17. listopadu na Albertově zpívali českou hymnu, a teď vidím, že prezident uzavírá Hrad, dělá tam nesmyslné kontroly, a pan Konvička zase provokuje na Staroměstském náměstí, ukazuje se, že pánové mají společného víc, než jsme si mysleli. Je zřejmé, že jejich společné zpívání hymny nebylo náhodou, ale že si jsou nějak duševně blízcí, myslím v provokaci směrem ke společnosti.

 

 

Myslím, že tyto akce bezpečnost nezvýší, to bychom museli uzavřít každý veřejný prostor, každý obchod, každé divadlo nebo místo, kde se scházejí lidé, protože všude tam nějaké riziko hrozí. Uznávám, že Pražský hrad je jedním z nejdůležitějších míst v naší zemi, ale tato opatření jednak nemohou zastavit případné teroristy, jednak se mi zdají být úplně nesmyslná. Nevím, proč s takovým opatřením prezident přišel, žádné zdůvodnění ani ze strany vlády, která má koordinovat bezpečnostní politiku, od ministra vnitra Chovance ani od prezidenta nezaznělo. Nikdo z nás neslyšel žádné varování, že by hrozilo České republice nějaké zvýšené riziko, takže se mi zdá, že tahle bezpečnostní opatření na Hradě žádnou logiku nemají. 

 

 

Já pořád vnímám 21. srpen 1968 jako člověk, který tento velmi tragický moment našich dějin, který nás na dalších dvacet let uvrhl do temna komunistického režimu řízeného, nesvéprávného státu, který byl jakousi gubernií Moskvy, zažil. A nerozumím tomu, že tohle prezident demokratického svobodného státu nepovažuje za potřebné připomenout. Přitom mluví o kdejakých hloupostech na setkáních s občany po celé republice, ale tenhle zlomový bod našich dějin nepřipomene a nemá potřebu se k němu vyjádřit. Myslím si, že se prezident svou politikou spíš snaží navodit nějaké nové vztahy s Moskvou, chce jít hodně naproti, proto nechce její okupaci připomínat. Jenže vidíme, že se politika Moskvy nijak nezměnila, ať už to bylo v rámci Sovětského svazu, kdy přepadli nás, kdy byli vůdčí silou spojeneckých armád, protože myšlenka přepadení Československa přišla z Moskvy, nebo je to dnes, kdy vidíme současnou moc v Rusku, jak stejným způsobem vtrhla na Ukrajinu.

 

Tehdy vpád do Československa sovětští politici odůvodňovali tím, že jsou tady nějaké reakční síly a oni přišli zachránit socialismus. Na Ukrajinu vtrhli s podobným odůvodněním: že chtějí zabránit nástupu fašistů k moci a chtějí ochránit ruskou komunitu, která na Ukrajině žije. Teď straší Pobaltí, Litva nakupuje za stovky milionů z Německa silnou obrannou výzbroj, protože se asi obává nějakého ataku z Moskvy. Chci tím říci, že politika Moskvy ze šedesátého osmého roku velmi koresponduje se současnou expanzivní a násilnou politikou dnešní Moskvy a prezident České republiky by neměl za této situace podávat Moskvě ruku. Má být tím, kdo se má odvážit kritiky takového stavu věcí. Ale neudělal to, jel do Moskvy na oslavu války, jezdí za Rusy na Rhodos, takže jeho politika je zjevná. Proto asi nepřipomínal 21. srpen 1968, protože si nechce své přátele postavit proti sobě. 

 

 

Aktivity tohoto občanského sdružení moc nesleduji. Myslím, že účinnou zbraní má být to, že lidé zůstanou v nějaké míře schopni vzájemně naslouchat svým názorům. Musím říci, že ne úplně všechny názory prezidenta Miloše Zemana odmítám. Rozhodně není můj šálek kávy, nelíbí se mi, jak směřuje naši zemi na Východ, nelíbí se mi, co dělal kolem návštěvy čínského prezidenta, ani to, jak podporuje všechny možné čínské aktivity na našem území. Nelíbí se mi ani jeho manipulace s občany, že jsme v České republice ohroženi migranty, a proto uzavírá Pražský hrad. Na druhou stranu musím říci, že já jsem iniciovala v parlamentu ještě dřív, než o tom mluvil prezident, usnesení, která směřovala jak proti kvótám na rozdělení migrantů, proti udělení víz Turecku, tak pro ochranu vnějších hranic schengenského prostoru. Pak se ta slova ozvala z úst hlavy státu, v tom se tedy názorově potkáváme, i když já jsem nekopírovala jeho názory, přišla jsem s nimi mnohem dřív. Ale nemyslím si, že tak silná kontroverze z občanského sdružení pomůže tomu, že si lidé uvědomí, že prezident ve větší míře nehájí, než hájí, naše zájmy.

 

 

Očekávám, že podzim bude velmi ostrý. Bude to ostré proto, že už ta předehra, mocenské přetahování mezi Andrejem Babišem a sociálními demokraty, pokračuje. A nedá se očekávat, že směrem k volbám Andrej Babiš své jednání zmírní. Proti sociální demokracii má obrovské prostředky, nemyslím jen finanční, ale i mediální, kterými bude na sociální demokracii útočit. Ten boj se bude odehrávat na těchto dvou stranách, protože pravice stále ještě není v takové kondici, v jaké bych si přála. Cílem Andreje Babiše je tedy zlikvidovat tu sílu, která pro něj znamená teď nějaké riziko, ať už v parlamentu nebo vůbec na politické scéně, a to je sociální demokracie. Bude je rozebírat pomocí skandálů, na jednotlivé lidi vytáhne nějaké staré nebo smyšlené věci a jeho noviny toho budou plné. Myslím, že to bude hodně osobní a škaredá kampaň. Samozřejmě že to otřese sociální demokracií uvnitř. Michal Hašek a jeho křídlo – pokud budou sociální demokraté ve volbách neúspěšní – se určitě nějak pozvedne a bude si chtít vyřídit účty s Bohuslavem Sobotkou, což už několikrát zkoušelo, ale dosud jim to nevyšlo. Kromě tohoto vnitrokoaličního boje mezi ANO a ČSSD budeme tedy také sledovat velkou bitvu uvnitř sociální demokracie, protože ten smír, který dávají najevo formou úsměvů zástupců obou křídel a výroků, že už spolu kamarádí, je nutná hra na veřejnost před volbami. A až po volbách se ukáže, kdo bude mít v sociální demokracii navrch. Ale nepřeji si, aby sociální demokracie skončila v troskách, protože je to pro mne sice názorový odpůrce, nesouhlasím se žádným z jejích programových kroků, ale pořád je to pro mne demokratická strana na rozdíl od hnutí Andreje Babiše.

 

 

Přemýšlím nad tím a myslím, že Andrej Babiš svoji vizi uchopení moci uvádí krok za krokem v realitu. Týká se to jak ekonomických oblastí, tak těch silových, mocenských oblastí. Boj o policii nebyl ničím jiným než projevem toho, aby Andrej Babiš získal na svou stranu co největší moc, i když jako ministr financí do této kompetence, tedy do kompetence bezpečnosti státu, policie, vnitra atd., nemá co sahat, ale on potřebuje tuto složku, aby mohl skutečně být tím nejmocnějším mužem v zemi. O tohle se vedla válka o policii, pan Šlachta v tom sehrál tragikomickou roli, když si vzpomeneme na jeho prohlášení, jak odchází od policie, kdy půjde do důchodu a že s Andrejem Babišem nemá nic společného. Přitom se ví, že mají hodně společného. Informace, že zrovna jeho útvar postihoval člověka, který kontroloval Čapí hnízdo, to všechno jsou nitky, které vedou od Šlachty k Babišovi, a jsou zjevné zejména poté, co ho Babiš otevřeně vzal pod svá křídla. To, že chce Andrej Babiš pomocí Celní správy vybudovat nějakou alternativní policejní složku pod ministerstvem financí, je nesmírně varovné. Je na předsedovi vlády, aby takovou iniciativu zatrhl, protože to není možné.

 

Stačí, že Andrej Babiš už má soukromou bezpečnostní divizi Agrofertu, která pod sebe stáhla spoustu lidí z vrcholné kriminalistiky, a teď si ještě bude budovat za státní peníze pod hlavičkou ministerstva financí další vlivovou mocenskou složku. To je první mocenská síla, kterou dal do tažení za absolutní mocí. A druhá síla je ekonomická, kterou vidíme nejen v tom, jak čerpá dotace pro svou firmu daleko víc než v době, kdy ještě nebyl ministrem financí, ale i v tom, jak atakuje do resortu zdravotnictví, kde má také své zájmy. Rozhodl se v něm velkolepě podnikat a potřebuje oslabit kompetenci sociální demokracie, proto útočí na ministra Němečka, protože chce mít i tento resort pod svou kontrolou. A když si dáme dohromady jedna a jedna, zjistíme, že se zaměřuje na tři oblasti, které lidi zajímají: mají obavu o své zdraví, chtějí žít v bezpečné zemi a chtějí také nějakou ekonomickou prosperitu. To jsou tři oblasti, do kterých Andrej Babiš napřel svou moc, tyto tři směry chce svázat do jednoho uzlíčku pod svou osobou. Přidává k tomu takové bonbónky, že posílá peníze sportovcům, dává peníze do školství, protože ví, že to má ve společnosti hezký ohlas a že pod hezkou tváří se schovají hlavní linie jeho tahu o moc.

 

 

Může se to podařit, to vůbec nemohu vyloučit, protože přes všechna varování ze střetu zájmů, která se ozývají nejen z české strany, ale i z Německa a odjinud z Evropy, mu to u českých voličů prošlo. Takže i jeho tažení v dalších směrech může být pro něj úspěšné. Tady záleží na předsedovi vlády, tohle je jeho úkol, buď je tím člověkem, který drží otěže vlády v rukou, nebo není a jen se snaží držet ze všech sil své židle. Teď bude muset ukázat, jestli je oprávněně v čele vlády této země.

 

 

Je strašně nepříjemné být jen přihlížitelem toho děje a nemít žádnou reálnou sílu, jak do toho vstoupit. Myslela jsem si, že na parlamentní úrovni sociální demokraté pochopí dřív, než bude pozdě, že nějaká elementární spolupráce s demokratickými stranami je pro budoucnost České republiky daleko prospěšnější než nějaké jednorázové a účelové spojení s Andrejem Babišem. Vlastně už tři roky mu umetají cestičku pro to, aby prosadil svoje absolutní zájmy. Pravice je opravdu oslabena po pádu vlády Petra Nečase, ukazuje se, jak to bylo spektakulární divadlo, že plukovník Šlachta a ostatní způsobili politický převrat v České republice, jak málo důkazů pro své podezření měli a jak málo mohli veřejnosti předložit.

 

Pro ODS je pořád ještě složité se sebrat z tohoto zásahu a trochu složité to má i TOP 09, protože se ukazuje, že Starostové a nezávislí chtějí jít vlastní cestou. Pravice na tom v žádném případě není dobře. Ale myslím si, že by mělo dojít k nějaké spolupráci demokratických stran, měly by si uvědomit, čemu čelí, že není rozumné se prát mezi sebou pro každou malichernost, protože tady je daleko větší riziko, a tím je Andrej Babiš. Navíc ve vazbě na prezidenta Miloše Zemana, která určitě funguje, představuje ještě větší riziko. Myslím, že nějaká spolupráce demokratických stran by mohla přispět k tomu, že lidé si začnou uvědomovat jejich důležitost i pro jejich život a že by se to pomalu, samozřejmě nečekám zázraky, mohlo zlepšovat. Jsem optimistka do té míry, že věřím, že kyvadlo, které se vychýlilo tak v neprospěch pravice, se dřív nebo později stejně začne vracet. Ale přiznávám, že je pro mne docela traumatické tomu teď přihlížet.