Kolem této kim-ir-senovské dekorace se shromáždili stoupenci prezidenta. Nestrašili tam žádní živlové, poklidné setkání se neslo v duchu bratrského spříznění duší, v duchu morálního apelu na společnost, jejíž část je stále v rukou prozápadních revanšistů a neštítí se zrazovat čisté zemanovsko – konvičkovské ideály.

 

 

Na tribuně byly zastoupeny rozhodující síly zosobňující zápas země o náš zítřek. A tak jsme mohli zahlédnout tzv. velvyslance Lukoilu, Martina Nejedlého, který sice není oficiálním zaměstnancem prezidentské kanceláře, ale jehož zásluhy o přibližování naší země k východnímu ruskému bratrovi jsou nezpochybnitelné. Byl mu tudíž přidělen diplomatický pas a speciální prostory na Hradě, aby tuto činnost mohl páchat co nejpohodlněji. Podobně si hradní prostory zabral kdysi protektor Reinhard Heydrich. Jeho podřízení nechali zazdít české korunovační klenoty a existoval plán, jak je později dopravit do Říše a snad i rozřezat a rozprodat. Naštěstí se tak nestalo a tak se nad nimi v úctě mohl klátit virózou zchvácený současný prezident.

 

Místo na čestné tribuně dále zaujal pan kancléř Vratislav Mynář. Jeho zásluhou a službou české veřejnosti je tahanice o bezpečnostní prověrku. Všichni jsme v této specifické oblasti mnohem orientovanější, než tomu bylo před jeho nástupem do funkce. Donedávna jsme se prověrkami a pravidly k jejich získání nezabývali, protože jsme nemuseli. Nyní si rozšiřujeme obzory. Vidíme zřetelně, jak je bezpečnostní mašinérie nepružná a zkostnatělá. Trvá si na svém, klade otázky, vyžaduje stohy dokumentů. Jakoby nestačilo, že pan kancléř má zásluhy o stát, neb organizoval prezidentskou kampaň. Je možné, že by měl o jejím pozadí tak dobré informace, aby jej to bezpečně udrželo v křesle po všechna volební období Miloše Zemana? 

Dále tam byl komunista z předlistopadové éry, dnes senátor Veleba. Zdá se, že je připravován jako náhrada pro prezidentské volby. Nastoupil by v případě, že rozkošný a hravý prezidentský pejsek Darcy zase shrne koberec a neodnese to pouze kolenní kloub našeho pana prezidenta. Nebo také tehdy, nebude-li hlava státu poslouchat hlavu svého lékařského koncilia, a opět to tvrdě „odpracuje“ na ruské ambasádě.

 

 

Netrpělivě jsem čekala, jak to organizátoři prezidentské demonstrace proti polovině občanů udělají, aby tam docent Konvička byl i nebyl. Zdálo se, že ten moment je trochu ošajstlich. Zvládli to dokonale! Z druhé řady, kde na něj nebylo moc vidět, se s prvními tóny naší hymny docent Konvička  postavil na své předurčené místo, vedle hlavy státu. A tato fotografie se stane symbolem úpadku naší země pod vedením Miloše Konvičky Zemana. Jimi zpívaná první věta – otázka – naší hymny nabízí v tomto kontextu poměrně jednoznačnou odpověď. Prezident republiky krátce po nástupu do funkce vrazil velké části naší společnosti nůž do srdce. Místo, aby pracoval na zahojení rány, což je jeho úkolem, při každé příležitosti tou kudlou v ráně sadisticky a zvráceně otáčí. Jeho letošní turné po tribunách započaté na Rudém náměstí v Moskvě a pokračující krtečkovskou etudou v Pekingu bylo tragicky završeno na Albertově. A když si zazpíval s docentem Konvičkou, nebyl tam puštěn nikdo, kdo by mu mohl zabránit jít s kytkou k pamětní desce. Nikdo neskandoval: „Nesahej na to!“ Kde domov náš?

 

PS: Vajíčka bych nikdy neházela, ale jsem jistě součástí řvoucího stáda (jak své odpůrce nazývá prezident, ačkoli vyzývá ostatní, aby oponenty nenálepkovali). Nechci si to nechat líbit.