Vážené dámy, vážení pánové, milí hosté,

 

v úvodu našeho dnešního setkání je vhodné, abych připomněla, kdo s návrhem na uspořádání této konference přišel.

 

V závěru loňského roku se konala již tradiční Adventní snídaně právě v těchto prostorách. Na tomto setkání mě oslovili zástupci Komunity Sant Egidio a dohodli jsme se, že se  budeme snažit, aby se tato konference uskutečnila a aby to bylo co nejdříve.

 

Dospěli jsme k názoru, že bude vhodné sejít se právě v tento čas, na počátku března, protože toto datum nese významnou symboliku. 

 

Zvráceným plánem nacistů bylo vybudování cikánského tábora v koncentračním táboře Auschwitz – Birkenau ( Osvětim – Březinka). Do tohoto tábora odjel první hromadný transport protektorátních Romů. Odjel z Brna 6. (některé prameny uvádí 7.) března roku 1943. Další transporty následovaly z Prahy, či Olomouce, z Let i z Hodonína. 

 

Celkem bylo z protektorátu Čechy a Morava deportováno do Osvětimi 4 495 Romů. 2 155 mužů a chlapců, 2 340 žen a dívek. Nejmladším byl sedmidenní novorozenec Maxmilián Kryštof, nejstarší Marie Růžičková – 91 let. V různých koncentračních táborech (Buchenwald, Ravensbrück), ale také v Letech či v Hodoníně zahynula většina deportovaných Romů. 

 

Mluvíme-li dnes o této tíživé etapě našich dějin, o romském holocaustu, není to pouhým zamyšlením nad selháním intelektuálních či politických elit v době před 2. světovou válkou a v jejím průběhu. Vnímám toto téma také jako pokračující cestu ke vzájemnému poznání lidí, kteří se od sebe jakýmkoli způsobem liší. A právě nyní toto hledání porozumění považuji za nesmírně důležité.

 

Podobných setkání jsem v posledních letech absolvovala nemálo. Připomínání vlastní nedávné minulosti, hrůz, které mají živé pamětníky, nás nutí zamýšlet se nad podstatou toho, co se stalo. 

 

Nad tím, jak je snadné vyhovět volání po silné ruce a hledání viníka za vlastní selhání jinde a u jiných. Tedy zejména u skupin zranitelných, u lidí, kteří jsou v něčem odlišní. 

 

Hledání odlišností je však vždy pouze zástupným prvkem v touze po moci, po manipulaci, po ovládnutí. Rozdělení lidí na vyvolené na straně jedné a ostatní na straně druhé, představuje v krizových společenských etapách řešení, která jsou na první pohled snadná. Historie zná řadu takových příkladů. Bez výjimky se za nabídku těchto snadných řešení platila tragická cena. 

 

Je však dobře, že chápeme dnešní setkání nejen jako varování, či připomenutí strašlivých a nevratných událostí holocaustu. Je cenné, že dnešek je také příležitostí k diskusi nad tím, jak rizika nepochopení, netolerance, volání po silné ruce … je třeba neustále eliminovat. 

 

Skutečnost, že Romové byli stejným objektem likvidace, jako Židé, slovanské národy a vůbec všechny „nestandardní“ skupiny obyvatelstva v celé Evropě, že do vyhlazovacích táborů směřovaly transporty všech sociálních skupin a lidí všech barev pleti – jen proto, že nějak vybočily z nacisty vypracovaných nařízení a tabulek, to je něco, co neztrácíme ze zřetele. 

 

Téma sbližování, téma minulosti a holocaustu, zvláště v souvislosti s poznáváním této problematiky dnešními generacemi mladých lidí, považuji za prvořadý úkol naší společnosti. 

 

Věřím, že pouze dokonalým poznáním příčin, které vedly k tak ničivému selhání společnosti ve vzdělané části světa v minulém století, můžeme dospět k tomu, abychom včas poznali nebezpečí, které se kdykoli může znovu objevit. 
 

Proto je dobře, že jsme citliví na jakýkoli náznak rasismu, tedy idelologie, která chce myslící lidi přesvědčit o tom, že existuje rasa nadřazená, která bude úspěšná a dokonale fungující pouze tehdy, když ze světa zprovodí ty, které označí za  podřadné. 

 

Jsem přesvědčena o tom, že máme stavět na právech a povinnostech občana v demokratické společnosti a tato práva a tyto povinnosti vyžadovat od každého jejího člena. To je cesta k normálnímu fungování, na to musíme stále dbát. To nás staví do rovnocenných pozic, to nevytváří moc jedněch nad druhými. Moc, která se může tak snadno zneužít.