Historie samotných klenotů je barvitá a dobrodružná, stejně jako byly dramatické časy jejich vzniku. Karel IV. jim věnoval mimořádnou pozornost. Jeho úsilí o povznesení významu Českého království bylo soustavné a promyšlené. Připravoval se na svůj životní úkol, na převzetí správy země, na důležitou pozici v říšské politice. Novou královskou korunu nechal zasvětit sv. Václavu a na lebce tohoto světce měla být koruna trvale uložena. Sejmuta mohla být pouze na jeden den, den královské korunovace. Karlův učitel, pozdější papež Kliment VI. stvrdil listinou z května 1346 výjimečný způsob ochrany této koruny. Stanovil také trest pro toho, kdo by se jeho příkazem neřídil. Ochranu koruny posílil sám Karel IV. vydáním korunovačního řádu z roku 1347. Avšak z Karlovy doby neexistují informace o klíčích či jejich držitelích, kteří by za bezpečnost pokladu odpovídali. Ve vzrušených časech po Karlově smrti klenoty „cestovaly“. Nejprve na Karlštejn, později císař Zikmund dokonce vyvezl svatováclavskou korunu ze země. Ale již v roce 1436 se koruna na Karlštejn šťastně vrátila a právě v té době vstoupily do dějů klíče. Pro ochranu klenotů v kapli sv. Kříže na Karlštejně byl zřízen úřad karlštejnských purkrabí: dvě osoby, jedna z řad vysoké šlechty, druhá byla reprezentantem stavu rytířského. Ochranu klenotů stvrdili přísahou, za její porušení byl trest smrti. Kaple byla zapečetěna, uzamčena, klíče uloženy na Pražském hradě. 

Později si ponechal klíče sám panovník a v bouřlivých válečných časech se klenoty pohybovaly nejčastěji mezi Vídní a Prahou. V srpnu 1791, po návratu pokladu „domů“, byl zřízen úřad dvou strážců koruny, držitelů klíčů. Spolu s klenoty byl do Korunní komory umístěn i korunní archiv – ten byl uzamčen pěti zámky a klíče od nich získaly další významné osobnosti. Tak vznikl počet sedmi držitelů klíčů. Ti se v průběhu let měnili v závislosti na změnách zemského zřízení. 

 

 

Je známo několik zajímavých momentů, které s klíči a klíčníky souvisejí. Například v roce 1911 byli svoláni klíčníci do svatovítské katedrály z ryze praktických důvodů: neutěšený stav přístupových dveří do Korunní komory. Zámky na dveřích byly zrezivělé, bylo nutno je restaurovat.

 

Dramatičtější však byla situace v roce 1938. Nutnost zabezpečení klenotů byla akutní. Tajná akce byla vedena pod značkou KFC – klenoty fascinující ceny. Dne 15. září 1938 se sešlo všech sedm držitelů klíčů a souhlasili s převozem klenotů s tím, že se svých klíčů (kromě prezidenta E. Beneše a předsedy vlády M. Hodži) dočasně vzdají. Místo plánovaného nového úkrytu jim nebylo známo. Dnes víme, že to byla Žilina, pobočka Národní banky. Tam klenoty dorazily 20. září 1938, ale již 6. října se vracely zpět do Prahy, uloženy byly v trezoru prezidenta republiky. V době protektorátu měl jeden klíč v držení pražský arcibiskup, tři klíče říšský protektor, tři prezident Emil Hácha. 

 

Po svém příchodu do Prahy si Reinhard Heydrich nechal shromáždit všech sedm klíčů a 19. listopadu 1941 vstoupil do korunní síně. Traduje se, že si na hlavu vložil svatováclavskou korunu, ale definitivní potvrzení tohoto skutku neexistuje. Ovšem víme, že zpět vrátil pouze tři klíče prezidentu Háchovi a čtyři si ponechal. I od těch „prezidentových“ si však nechal zhotovit kopie. V únoru 1944 byly klenoty okupanty zazděny ve Starém královském paláci, přizván byl i zlatník Grünwald, který měl odhadnout jejich cenu. Celá akce byla důkladně zdokumentována. Naštěstí Němci nestačili poklad vyzvednout, o místě úkrytu vypověděl později K. H. Frank. 

 

Na celou tuto historii myslím, když beru klíč číslo pět do ruky, když vystupuji po točitých schodech do Korunní komory, když mohu být svědkem toho, jak klenoty fascinující ceny – ceny duchovního poselství – opouštějí na čas svůj úkryt, aby mohly potěšit každého z nás a připomenout nám, co všechno znamenají. Připomenout nám, že k nim musíme přistupovat s nejvyšší úctou.